Ve hvězdách

K historické úloze, kterou sehrál v posledních dnech druhé světové války, se profesor Albert Pražák dostal spíš jen shodou okolností. Koncem dubna 1945 byl zvolen předsedou ilegální České národní rady, jež měla po vypuknutí povstání převzít veškerou moc v českých zemích, aby ji po osvobození předala tzv. košické vládě. Vybrán byl jako úctyhodná, politicky neangažovaná osobnost, jež měla zakrýt skutečnost, že celé aranžmá pochází z dílny komunistů. Je příznačné, že dalšími kandidáty na tuto funkci byli herec Václav Vydra, operní pěvec Vilém Zítek nebo profesor Jan Mukařovský. Pražák se z přisouzené role loutky částečně vymkl, za což se později u komunistů ocitl v nemilosti. S německým velitelem Toussaintem například dohodl odchod německých vojsk z Prahy, čímž zabránil oboustranným masakrům. Ještě v květnu 1945 se vrátil přednášet na univerzitu, o čtyři roky později však musel odejít. Zemřel v ústraní téměř zapomenut 19. září 1956. V roce 1993 mu prezident Václav Havel posmrtně udělil řád T. G. Masaryka.

Sedm dní, kdy profesor Pražák reprezentoval vrcholnou moc v zemi, zcela zastínilo jeho celoživotní vědecké dílo. Přitom právě ono zajímavě vystihuje naděje, iluze a rozpory, z nichž se odvíjely dějiny Československa. Albert Pražák, rodák z Chroustovic na Chrudimsku, vystudoval v Praze slovanskou a germánskou filologii, několik let působil jako středoškolský profesor, přičemž jako tajemník vypomáhal Jaroslavu Vrchlickému, hlásil se k Masarykovým realistům a publikoval četné práce o českých literátech 19. století. Rozhodující zkušenost pro něj znamenala první světová válka. Jako rakousko-uherský důstojník poznal boje na srbské frontě a dlouho pak pobýval v zázemí v Košicích. Už tam přijal za své rodící se ideály čechoslovakismu, jejichž předním hlasatelem se stal v nové republice. Vzhledem k tomu, že byl v Praze pokládán za jednoho z největších znalců slovenské literatury, sestavil pro ministerstvo školství první slovenské středoškolské čítanky. V roce 1921 byl jmenován profesorem bratislavské univerzity, kde se pak dlouhá léta věnoval budování oboru slovakistických studií. Zásadní vliv měly jeho jazykovědné práce, ale napsal i desítky studií o nejvýraznějších postavách slovenské literatury. Své slovakistické práce psal slovensky, německy i česky vzletným slohem vysoké literární úrovně.

Jako badatel zůstával Pražák věrný sociologizujícímu pozitivismu. Shromáždil neobyčejně bohatý faktografický materiál, slovenskou literaturu však pojímal jako odnož literatury české a důraz kladl i na zásadní příbuznost obou jazyků. Pro českou vědu se za komunistů stal prototypem buržoazního konzervativce, u Slováků budil nevoli jako státotvorný čechoslovakista. Byl šmahem odmítnut, aniž by se dočkal zasvěcené kritiky, která by nepochybně přispěla k pochopení jeho doby.