V čem se Chalupecký mýlil

Moderní umění se rodilo z radikálních nálad, k nimž náležela nechuť ke kulturním dějinám. Před sto lety v nich novátoři Picassova typu spatřovali duchovní pilíře starého světa, který je odsouzen k zániku. Klasické dědictví antiky i křesťanství tehdy zastínila dráždivá magie černošských masek, konstruktivistické geometrie či podezřele erotických snů a velké kulturně historické syntézy, na jaké si potrpělo 19. století, podle modernistů čekal úděl antikvární veteše. Nová doba si žádala dílčí výzkumy, analýzy a experimenty. Zdá se proto paradoxní, že nejrespektovanější český teoretik modernistických výbojů, jímž byl v druhé polovině minulého století Jindřich Chalupecký (1910–1990), uzavřel své dílo pokusem o velkou syntézu klasického střihu, jež se snaží postihnout duchovní rozměr evropského umění od počátků civilizace až k pozdnímu baroku.

Z ghetta pro ghetto

Obsáhlá kniha Evropa a umění navazuje na Chalupeckého podobně rozměrný svazek Úděl umělce. Duchampovské meditace, který vyšel v Torstu před osmi lety. Strojopis dvoudílného celku dokončil proskribovaný autor krátce před rokem 1989. Větší část textu tehdy předal nakladatelství Odeon, neboť se poměry začínaly uvolňovat a šance na vydání díla, v němž shrnul své celoživotní úvahy a zkušenosti, se už nezdály tak docela beznadějné. V následujících letech se však českým knižním trhem přehnala vichřice svobody, jež náročnější…