Strasti soukromého galeristy

Soukromí galeristé nemají v Česku zrovna nejperspektivnější zaměstnání: umění tu kupuje až příliš málo lidí na to, aby se nemuseli spoléhat na podporu grantových komisí, které nemají peníze na rozdávání. Slabší nátury to vydrží pár měsíců, silnější pár roků a nakonec svou síň zavřou. Od otevření galerie Litera v září uběhlo už patnáct let. V pražském Karlíně ji celou dobu drží nad vodou Miroslav Navrátil a nehodlá s tím přestat. Zatím.

Zbytečné papírování

Navrátil sedí v kanceláři v jedné ze dvou místností Litery a nemá dvakrát dobrou náladu. Spíš než začínající chřipka za ni můžou formuláře se žádostmi o granty, které mu leží na stole. Podle Navrátila si je členové komisí zase rozdělí mezi sebou a přáteli, a protože on se s nikým důležitým nekamarádí, je otázkou, zda má s papírováním vůbec ztrácet čas. „Dokud mě to bude bavit, tak to budu dělat dál. Kdyby mi šlo o prachy, tak jsem si tu už dávno mohl otevřít zastavárnu. Ale na druhou stranu je mi už dvaapadesát, a to člověk myslí jinak než v sedmatřiceti, kdy jsem s galerií začínal,“ říká Navrátil a jeho papouškovi Karlovi vypadne z pařátu zrní na knihovnu bibliofilií z první republiky.

Unikátní tisky sbíral vyučený umělecký zámečník od mládí, na počátku 80. let se je rozhodl sám vydávat. Oblíbil si svazky s vloženými originálními grafikami, proto se obrátil na výtvarníky, kteří by se o něco podobného pokusili i…