Jeden den v životě

„Ty tam opravdu jedeš? A s dětma? Nejsi blázen? Je tam válka!“

To jsem slyšela denně, celý poslední měsíc.

Stejně jako před dvěma lety, kdy jsem jela s dětmi navštívit manžela do Izraele poprvé. V té době to ale byl strach ze sebevražedných teroristů. „A není to tam nebezpečné? V autobusech vybuchují bomby a sednout si do kavárny se rovná sebevraždě!“

Taky jsem měla strach. Ne z války, která se odehrává na severu země, ale z její všudypřítomnosti. Představa, že její blízkost nás bude provázet na každém kroku a působit na fantazii dětí tak, že budou usínat s úzkostí, mne usvědčovala z nezodpovědnosti.

Za svítání přistáváme na letišti Bena Guriona, odbaveni jsme velmi rychle. Uniforem je tu přiměřeně izraelským poměrům, lidé vypadají klidně, dokonce se usmívají, občas se mihne černý klobouk, kaftan a pejzy. Všimla jsem si, že ten pro nás hodně nezvyklý a starobylý stejnokroj je vlastně velmi elegantní. Manželky jsou na tom už hůře. Starobylé dlouhé šaty puritánského střihu většinou ženské kráse vyniknout nedají. To také ani není žádoucí.

Po široké několikaproudé dálnici se rychle přesunujeme do místa našeho bydliště. Děti klimbají a já pátravě sleduji z okna auta okolí a čekám, kdy narazím na první příznaky bojové pohotovosti. Teď! Na okraji dálnice, na očích všech projíždějících září veliká světelná tabule, na které si lze přečíst v angličtině emailové vzkazy z celého světa: Buďte silní! Josh, Keňa. Jsme s vámi v našich modlitbách! Ben, Connecticut. Váš zápas je spravedlivý! Moshe, Paříž atd.

Dál nic, žádné tanky ani samopaly. Poslední opancéřované vozidlo jsem spatřila večer před odletem na ruzyňském letišti. Vyděsilo mne. Prý tam teď stojí před každým odletem letadla do Izraele.

Dopoledne dospáváme probdělou noc.

Odpoledne se vydáváme do města. Je tu horko asi jako v Praze na konci července. Lidé posedávají před kavárnami, ulice jsou plné lidí spěchajících z práce, kola, skútry, zácpy. Po chodnících se proplétají ženy s nákupy a maminky s kočárky, často ověšené dalšími dětmi. Maminky bývají mladší, než jsme zvyklí u nás v poslední době, a množství dětí v ulicích mne také zaráží. Nezdá se, že by jim hrozilo vymírání.

Před pomníkem Jicchaka Rabina hoří svíce a leží tu několik čerstvých kytic jako před dvěma lety. Opodál stojí mladá dvojice v objetí. Mladík v uniformě a krásná dívka v červené sukni a o kus vedle další. Asi se sem chodí loučit před odchodem na frontu.

Nakupujeme potraviny a vracíme se domů. Každou celou hodinu napjatě posloucháme zprávy BBC. Desetiletá dcera bezstarostně honí po zahradě polodivoké kočky, kterých je tu bezpočet, každá jiná. Ani ji nenapadne vnímat zpravodajství z fronty.

Nastává večer, stmívá se tu rychleji než u nás. Ještě jsme neviděli moře, které je 10 minut chůze od našeho domu. Vydáváme se všichni na noční procházku. Nad městem vytrvale krouží vojenské vrtulníky, což vzbuzuje pocit bezpečí. Vedro polevilo a kolem ovocných stromů poletují netopýři úctyhodných rozměrů. Míjíme dům, kde právě probíhá bouřlivý večírek. Na osvětlené verandě se tančí a hraje živá hudba. Smích je slyšet hodně daleko a okolo domů pobíhá množství dětí různého věku.

Před mešitou, jak vystřiženou z Pohádek tisíce a jedné noci, je naopak klid. Zahalené postavy posedávají před branou, rozprávějí a pokuřují pod nebem plným hvězd.

Pod útesy na břehu moře posedávají okolo ohňů celé rodiny i s babičkami a psy a pečou si, nevím co. Do toho se pravidelně ozývá hukot moře a bílá pěna kontrastuje s temným nebem. „To by se asi naši ustaraní známí v Praze divili, co?“ obracím se na manžela. Brouzdáme se ve vodě, která má teplotu lehce vychladlého kafe. Najednou se od severu rozléhá ohlušující rána. Bouřka, napadá mne. Ale nebe je stále plné hvězd a některé přibyly – světlice, vypálené k nebi. Se srdcem v hrdle se rozhlížím kolem, ale lidé sedí dál kolem ohňů, jako by se jich to netýkalo. Manžel odešel opodál, někdo mu telefonuje. Vrací se a říká: „Hadera to koupila!“ Hadera je město asi 25 kilometrů od nás! „Jdeme domů,“ říkám. Opouštíme romantiky na pláži a vracíme se. Obdivuji manželovu vynalézavost, když dceři po cestě vysvětluje, že Hadera je „tak daleko“, že by tam pěšky šla „celý den“. Starší, čtrnáctiletý syn, nepotřebuje nic vysvětlovat, ale zachovává chladnokrevný klid.

Poslouchám z kuchyně ostrý zvuk stíhaček, které míří na sever, a zbytek večera trávím úklidem a zařizováním krytu, pokud se tomu tak dá říkat. Instrukce, jak se chovat během leteckého útoku, manžel samozřejmě zapomněl v práci. Není tak těžké si domyslet, co tam asi má být: pitná voda, deky, baterka, mobil…