Základní instinkt

Po čtyřech hodinách jízdy autem z Prahy na západ se člověk ocitne u bran největšího vojenského cvičiště americké armády v Evropě. Je sice mnohem rozlehlejší než základna, o které se právě teď uvažuje u nás, ale přesto je zajímavé ho prozkoumat. Jak tady spolu místní a vojáci vycházejí? A jaký vliv má přítomnost základny na život okolo?

Bavorské město Grafenwöhr se probouzí do dalšího letního dne. Je krátce po deváté, uprostřed malého náměstí ožívá nádherná gotická radnice, kavárníci a hospodští zvedají rolety. Zpovzdáli se ozývá střelba z tanků, domy se chvějí, na obzoru přelétávají bojové vrtulníky. Manfred Heltmann, který právě míří se svou pětiletou dcerkou na poštu, však ten ruch jakoby nevnímá. „Ano, je tady hlučno a domy vibrují, až jim praskají zdi,“ říká sportovně vyhlížející dělník místních autoopraven, „ale já už jsem si na to za těch osmnáct let, co tu žiju, nějak zvykl.“ Dcera pana Heltmanna si nás zvědavě prohlíží, němčinu s tak podivným přízvukem určitě ještě neslyšela. Její otec doma nedávno nainstaloval speciální protihluková okna, která mu ze třetiny zaplatilo město. „Když je zavřu, je absolutní ticho,“ říká spokojeně. Nebyl by radši, kdyby Američané i s hlukem odešli? „V žádném případě. Základna je pro nás životně důležitá, zaměstnává přes dva tisíce lidí. Taky jsem v ní dřív pracoval.“ Na blízké radnici už na nás čeká zástupce starosty Gerald Morgenstern a vypočítává další výhody a nevýhody, které je podle něj třeba vybalancovat. Kromě pracovních míst – nezaměstnanost v Bavorsku se pohybuje okolo 11 procent, tady je poloviční – Američané celkově podporují zdejší ekonomiku. Utrácejí za služby, rádi nakupují v místních obchodech a pronajímají si v okolí byty nebo rovnou domy. K nevýhodám patří kromě hluku emise ze zvýšené dopravy a paradoxně přílišné odčerpávání místních lidí pro potřebu základny. „Pěstujeme si tady zaměstnaneckou monokulturu, což není dobré. Ostatní firmy se pak moc nehrnou,“ říká Morgenstern.

Že se jedná o „monokulturu“, tomu se nelze divit. Grafenwöhr žije s vojenskou základnou o rozloze více než 220 kilometrů čtverečních už od začátku minulého století, kdy bylo Bavorsko ještě královstvím. Počet obyvatel Grafenwöhru se od té doby téměř zdesetinásobil. Američané sem přišli až po druhé světové válce. Když George Bush před dvěma lety oznámil reformu armády a mimo jiné také snížení počtu základen v Německu, zdejším obyvatelům zatrnulo. Celkem patnáct německých starostů obcí, ve kterých se zabydlela americká armáda, jelo do Washingtonu lobbovat, aby základny zůstaly. Úplně se jim to nepovedlo, ale pár jich nakonec zbude: dvě letecké, jedna nemocnice, velitelství a simulace městského boje, abychom vyjmenovali alespoň ty nejdůležitější. Cvičiště v Grafenwöhru se počtem vojáků a jejich rodin nakonec více než zdvojnásobí – až na 30 tisíc lidí. Američané za to hodlají utratit téměř 700 milionů dolarů.

Pankáči říkají ja

Nadine Schwabeová (18) zrovna dokončila střední školu a teď dělá brigádu na vrátnici městského úřadu ve Vilsecku, jenž je od Grafenwöhru vzdálený asi dvacet minut jízdy. Ve městě je umístěna velká posádka amerických vojáků, zvláště nová brigáda obrněných transportérů. „Jediný problém s Američany je, že s námi strašně flirtují. Jsou až moc přátelští,“ směje se Nadine, „taky občas dělají kravál v noci, když se opijí.“ Nehrozí jí tedy v ulicích nebezpečí? „Vůbec. Američtí vojenští policajti ze základny to tady jistí společně s našimi. Máme dvojitou ochranu,“ říká dívka. Jak nám už předtím prozradil místostarosta Grafenwöhru, situace s Američany se rapidně zlepšila od doby po vietnamské válce, kdy USA zprofesionalizovaly armádu. Nyní jsou v ní jen placení dobrovolníci, kteří si obvykle dobře spočítají, že nějaký problém by je přišel hodně draho. Pokud udělá americký voják například dopravní přestupek, je potrestán hned dvakrát. Jednak namístě německou policií a dodatečně ještě na základně.

A jak je to se známým odporem Němců k válce v Iráku? Existuje i tady? „Ano, jsem proti válce v Iráku,“ říká Nadine. Ale pak tu máme rozpor. Jak je možné podporovat základnu, kde se vojáci cvičí na válku, proti níž stojím? „Uh, tak to nevím,“ kroutí se Nadine. To místostarosta Morgenstern zná odpověď: „Všichni jsme proti válce. Nejvíc vojáci, protože vědí, jaká je,“ říká člen grafenwöhrské radnice, který je sám profesionální voják Bundeswehru – specialista na výbušniny. „Ale jsme také pragmatici. Kdyby nebyla základna tady, bude někde jinde. Třeba v Polsku.“ V blízkém parku ještě potkáváme skupinu mladých pankáčů, u kterých lze předpokládat určitý odpor k armádě. „Bez Američanů by tady chcípnul pes. Jen ať zůstanou,“ říká překvapivě sedmnáctiletý Kristián, který se jinak hlásí k anarchismu. Další souhlasně přikyvují. To tady opravdu není nikdo, kdo by byl proti základně? „Ale jó, zajeďte si do Regensburgu a navštivte tamní NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands). Náckové jsou proti rozhodně. Dokonce tady už demonstrovali,“ říká Kristián.

Aby člověk našel alespoň trochu inspirativní odpůrce zdejšího vojenského zařízení, je třeba důkladně proklepat internet a otevřít stránky nezávislého občanského sdružení Zusammenschluß umweltbewußter Bürger (Unie ekologicky bdělých občanů). Filozofií této nepolitické organizace je bezpodmínečná ochrana přírody v okolí grafenwöhrského cvičiště a pacifismus. Sdružuje ovšem jen relativně málo členů, jejichž řady navíc dál řídnou. „Například náš předseda, lékárník Erich Hannak, se letos z Grafenwöhru vystěhoval do jižní Francie, protože už nemohl vystát ten hluk,“ říká jeden z mluvčích unie Dieter Wutzer, jenž má ze svého bytu dobrý výhled na cvičiště. „Už se k tomu nemohu vyjadřovat, protože tam nežiju,“ říká do telefonu šestašedesátiletý Hannak, který ztratil domov vlastně podruhé. Poprvé ho vyhnali Češi z pohraničí v roce 1946, nyní odešel kvůli dalšímu přílivu Američanů.

Hluk ze cvičiště je problém zvláště v době, kdy se jednotky připravují na odjezd do zóny válečného konfliktu a mají od německé vlády povoleno střílet až do dvou v noci. Nakonec i Wutzer ovšem přiznává určitá pozitiva. Například ochrana přírody se tady od šedesátých let rapidně zlepšila, transparentnost a informovanost o problémech je ze strany Američanů perfektní. „Ale to nic nemění na tom, že kvalita zdejší spodní vody klesá. Kvůli znečištění z tankové munice už není pitná, ale pouze užitková,“ dodává Wutzer. Unie je také znepokojená používáním radioaktivní munice.

Mám je moc rád

Když v půl desáté večer odcházíme prozkoumat místní Ed‘s Bar, kam se chodí uvolnit američtí vojáci, kanonáda ještě temně duní. Je to zvláštní pocit. Výbuchy zní tlumeně, jako by se odehrávaly někde v podsvětí.

Ed‘s Bar vypadá zvenčí jako docela nudný podnik. Pár chlápků posedává u piva, ostatní hrají kulečník. Za barem oblepeným dolarovými bankovkami se značkami různých regimentů, které tady nechávají na památku vojáci, vedou masivní dveře do další místnosti zmítané zábavou zvanou karaoke. Atmosféra chvíli připomíná rockový koncert, v následujícím momentě se mění v country selanku, srdceryvný romantický slaďák nebo diskošou. Vojáci se střídají u mikrofonu a DJ jim pouští jejich oblíbené hity. Na boční plátno se pro připomenutí promítají texty písní. Emoce i pivo tečou proudem. „Á, vy jste z Česka. Tam jsem byl několikrát na cvičení,“ reaguje na žádost o rozhovor mladík sedící u barového pultu hned vedle. Seržant Steve slouží v armádě už pět let a má za sebou akce v Afghánistánu i Iráku. „Vaši vojáci jsou dobří. Chytají se,“ hodnotí krátce českou armádu. A co říká na německé vojáky? „Mám je moc rád. Jejich armáda je silná takticky i technologicky,“ říká Steve a doporučuje nám, abychom s americkou základnou na našem území neváhali. „Spojenectví bude pevnější, navíc získáte přístup k nejmodernější technologii. A nezapomínejte, že pokud bychom odešli zase někam jinam, vybavená základna vám zůstane,“ vypočítává seržant. Oslovujeme také vysokého Afroameričana, který sice souhlasí s rozhovorem, ale nechce prozradit své jméno. „Přesouváme se blíž ke Střednímu východu a také k Rusku. Není za tím ale jen strategie,“ naznačuje člověk, který o sobě tvrdí, že sloužil v první válce v Zálivu a nyní je civilním zaměstnancem rozdělujícím armádní zakázky za miliony dolarů. „Naše armáda tady žije velmi draze. Přejedeš místnímu farmáři tankem kus pole? Zaplať. Rušíš noční klid? Zaplať. Poškodíš životní prostředí? Zaplať,“ přibližuje zdejší ekonomiku. Proto se prý Američané poohlížejí po levnějších lokalitách. Přiblížila se druhá hodina nad ránem. Před Ed‘s Barem se odehrává menší půtka mezi dvěma Američany kvůli nějaké dívce. Jeden cosi vykřikuje a sápe se na druhého. Kolega mu ale drží ruce za zády. Nakonec se exploze uklidňuje stejně rychle, jako začala. Mizíme do hotelu. Ráno nás čeká cesta do nitra základny.

Future Combat

V devět nás vyzvedává Nick D‘Amario, asi padesátiletý civilní pracovník základny pro vztahy s veřejností, na jehož vizitce mimo jiné stojí: Respect all. Fear none. (Respektuj všechny. Neboj se nikoho.) Nick nám připravil přesný program návštěvy vystavěný po půlhodinách. Sami se po základně pohybovat nesmíme. Jen s jeho doprovodem nebo s doprovodem osoby, která má bezpečnostní prověrku a papír s našim prověřením a čísly pasů. Nejdřív míříme do administrativní části promluvit si s velitelem základny plukovníkem Brianem Boylem. „Snažíme se přesouvat jednotky co nejblíže cvičišti. Ideální je, když bydlí rovnou u něj, než aby se jako dřív plahočily po železnici a pak zase zpět do kasáren,“ vysvětluje nad mapou Boyle, který má nyní pod palcem rozpočet na rozšíření a provoz základny blížící se miliardě dolarů. Zhruba pětačtyřicetiletý muž, z jehož očí vyzařuje klid a inteligence, sloužil poprvé v Německu koncem osmdesátých let. Pak ještě o deset let později a nyní má mandát do roku 2008.

Americká armáda může v Grafenwöhru cvičit téměř všechno s výjimkou jaderného výbuchu. Teď se samozřejmě zaměřuje na přípravu do Iráku a Afghánistánu. Jednotky však nezůstávají jen tady. Strategií je také rotovat po základnách u nových spojenců, jako jsou například Rumuni nebo Bulhaři, kde se dá pracovat v nových neznámých podmínkách, vytvářet nové koalice a zvyšovat bojeschopnost spojenců. Cvičit pořád v místech, kde armáda už zná každý kámen, ztrácí časem smysl. V samotném Grafenwöhru ovšem necvičí jen Američani. Prostor je otevřen všem členům NATO a dalším zájemcům. Pravidelně se tady střídají Němci, Kanaďané, Britové nebo Nizozemci. A jak se dál vyvíjí americká armáda? „Ustupujeme od používání těžkých tanků. Místo nich jsou tu lehká víceúčelová a mobilnější vozidla,“ říká Boyle a dodává: „Brigáda (3500 mužů) dnes díky tomu už nekontroluje jen okruh 30 kilometrů, ale pětkrát tolik.“ K dalším novinkám patří využívání solární energie, hybridních pohonů a zvláštních systémů, které reagují na letící nepřátelskou munici ještě předtím, než zasáhne potenciální cíl. Souborně se tomu říká Future Combat System.

Překvapení pro Susanne

Další zastávka je u Manfreda Riecka, šéfa zdejší jednotky ochrany životního prostředí. Nasedáme do auta a vyjíždíme na obhlídku. „Mám k dispozici 15 lidí a čtyři miliony dolarů ročně. Ty peníze jsou speciálně chráněné, takže o ně nemůžu přijít, i kdyby byl deficit válečných výdajů jakýkoli,“ říká Rieck. Ukazuje nám stanice na doplňování paliva tanků a jiných obrněnců. Všechny mají speciální betonovou podlahu a svod případného uniklého paliva do čističek. Vedle jsou speciální kóje pro odkládání nebezpečného odpadu. Popojíždíme dál ke stanici, kde se třídí odpad. Zrovna přijíždí velký náklaďák, za kterého vykládají dva američtí vojáci zvlášť papír, plasty, nábytek, kovy. „Základna podléhá stejnému režimu jako kterákoli německá fabrika. Platí tu německé normy. Pokud by ale byly mírnější než ty americké, platí přísnější americká legislativa. Tak to na základnách chodí,“ doplňuje Rieck a vzpomíná na zážitky z podobných ruských zařízení ve východním Německu, kde dodnes objevují nebezpečný odpad zakopaný „na divoko“ v neoznačených dírách. Zdá se, že tady jsou ekologií a bezpečností úplně posedlí. Staré tanky, které slouží jako cvičné cíle, se nejprve zbavují všech potenciálně nebezpečných částí. Až potom jdou na odstřel. Pokud se při cvičení zničí les, musí se v okolí základny vysadit jiný, aby se fauna a flóra mohla přemístit. Pod cestami v základně jsou vybudovány tunely pro migraci všelijaké havěti, hlavně vodních živočichů, staré transformátory předělávají ekologové na hnízda pro ptáky. Dodržování ekologických předpisů tady navíc kontrolují nezávislé komise, kterým nic neunikne. „Když zjistíme problém, obrátíme se na místní média a zveřejníme ho. Tak to bylo i v případě, když jsme přišli na sníženou kvalitu spodní vody v některých lokalitách. Zrovna teď to řešíme,“ dodává Rieck.

Předtím, než se setkáme s vojáky a absolvujeme s nimi ostré střelby a nácvik ochrany vojenského konvoje, bere si nás ještě do parády Susanne Bartschová, která má na starosti média, a objíždí s námi nové stavby v areálu. „Tohle bude největší americký hypermarket ve vojenském zařízení mimo Spojené státy,“ říká hrdě a ukazuje na šedý krabicovitý komplex s rozestavěným parkovištěm. Susanne je překvapená, když skoro nereagujeme. „Vy to znáte? My v Bavorsku jsme ještě něco takového neviděli,“ dodává po chvíli. Vyjíždíme na kopec. Tady bude stát přes osm set nových domů a bytů pro vojáky s rodinami, chystá se také komunitní centrum. Celkem bude nakonec žít v Grafenwöhru a jeho okolí třicet tisíc lidí. Podle toho přípravy vypadají. Je vidět, že americký stát se chová ke svým vojákům jako k rodinnému stříbru. Svobodní mají vždy samostatný pokoj a s kolegou sdílí sociální zařízení. Dbá se na jejich soukromí a bezpečnost. Domy jsou odolné proti bombardování, pokoje mají evropský i americký elektrický okruh, aby mohli vojáci používat věci přivezené z domova. Pro rodiny jsou navíc připravené třípokojové byty nebo rovnou domy. Pokud se to někomu nelíbí, může si pronajmout byt mimo základnu. U Susanne si ještě ověřujeme některé věci: platí Američané za cvičiště nájem? Ne. Musí platit za to, když občas přešvihnou dobu cvičení a ruší noční klid? Opět ne. Tak co to ten chlapík v Ed‘s Baru plácal?

Přichází globální kavalerie

Major Brian Danny z brigády takzvaných Strykerů, tedy oněch lehkých multifunkčních obrněnců, o kterých už byla řeč, nás netrpělivě očekává. Je čas oběda, který máme domluvený v jedné z jídelen pro mužstvo. Výběr je obrovský, cena příjemná (3,55 dolaru), moučník sladký. Debata se stáčí na Irák a Abú Ghraíb. Zúčastnění vojáci, kteří prošli bojovými operacemi, jsou relativně optimističtí. I když média hlásí každý den strašidelné zprávy, situace v Iráku se prý pomalu, ale jistě zlepšuje. Řeč přichází také na denní režim na základně: od půl sedmé probíhá hodinu fyzická příprava, od devíti do půl páté se cvičí.

Konečně přejíždíme na setkání s osádkou transportéru, která na nás čeká nastoupená na placu za velkými garážemi. Transportér je otevřený, kolem něj demonstrační tabule jako při nějakém školení. Vedle stojí v pozoru osm chlapů v plné zbroji. „Jejich úkolem je odstrašit už pouhým vzhledem, pane,“ říká velitel. A funguje to bezvadně – z hlavy se mi vykouřily všechny připravené otázky. Dokonce se zdá, že jsem zapomněl angličtinu. Velitel mě naštěstí zve do transportéru, kde usedám za monitor. „Je to, jako byste hrál počítačovou hru,“ říká voják, který mě zaškoluje v práci s kniplem, kterým se ovládá dělo. Optika věrně obkreslí situaci venku na monitor. Lze mířit hodně daleko, přehazovat na noční vidění atd. Vedle je další monitor, kde se zobrazuje pomocí satelitu přesná poloha vozidla. „Je to skvělý stroj. V Iráku jsme najeli na bombu, odhodilo nás to kus zpět, ale nikomu se nic nestalo,“ vysvětluje voják. A na co jsou tady ty šlauchy? „To je kyslík. Stroj je vybavený protipožárním systémem. Vmžiku může být plný pěny. Funguje to opravdu skvěle. Když jsme schytali zápalnou bombu, hašení bylo rychlejší než naše reflexy,“ dodává voják. Do transportéru zatím nalezli ještě dva velitelé. Po otázce, kolik vojáků z jejich jednotky (176 mužů) v Iráku zahynulo, atmosféra ve voze citelně zhoustne. „Pět, pane. Byl mezi nimi i můj přímý nadřízený,“ zní stručná odpověď. Vyskakujeme z transportéru zpět k nastoupeným vojákům. Důstojník vysvětluje jejich nasazení v boji, kdo jde první a kdo koho kryje. Pak se můžeme ptát na cokoli, ale moc to nejde: Kolik vám je let? „Devatenáct pane,“ odpovídá viditelně nejmladší voják z řady. Proč jste vstoupil do armády? „Co bych měl doma ve střední Pensylvánii dělat? Ukousal bych se nudou,“ odpovídá voják a ostatní se rozesmějí. „Můj bratr je taky v armádě. Nyní slouží v Iráku,“ dodává voják. Snaha dostat se z nezajímavého místa a poznat svět, touha po cestování a dobrodružství je podle reakcí vojáků, které jsme poznali v Grafenwöhru, nejčastější motivací pro vstup do armády. Vojáci od transportérů si svůj sen splní, protože jsou součástí takzvané „globální kavalerie“, která se může lehce pohybovat po celé planetě.

Vím, o čem mluvím

Nic naplat, „vycpaný transportér“ a nastoupení vojáci pod dohledem velitelů připomínali trochu Potěmkinovu vesnici. Kdyby zůstalo jen u toho, asi bychom odjížděli zklamaní (taky vlastní neschopností položit hlubší otázky). Ale zlatý hřeb programu bývá až nakonec. Přesouváme se na střelnici, kde už se řadí šest terénních humvee a dva náklaďáky. Vojáci po straně fasují ostré, my dostáváme přilby, neprůstřelné vesty a špunty do uší. Půjde o nácvik průjezdu armádní kolony nepřátelským územím. Než na řídicí věži připraví všechny úkoly, dáváme se do řeči s jedním vojákem. (Nyní máme alespoň trochu jejich zbarvení, takže kontakt není tak problematický.) Kolik se v Iráku vlastně vydělává? „No, je to různé, podle hodnosti. Ale běžných je asi třicet tisíc dolarů za rok,“ vypočítává. Cože, tak málo? „Není to málo. Pokud jste v Iráku nebo Afghánistánu, částka je navíc nedaněná,“ vysvětluje trpělivě: „Navíc nemáte moc dalších výdajů, takže pokud se vám o peníze nepostará manželka, většina vám zůstane.“

Vyjíždíme s kolonou v jednom z humvee. Na starost nás má seržant Santiago, který zároveň řídí a občas si přitom pohrává se závěrem samopalu M16. Už má za sebou půlroční zkušenost z Iráku a za dva týdny tam jede znovu. Musíme se připoutat, protože, jak říká Santiago, o bezpečnost jde v americké armádě především. Když se kolona zastaví, seržant hlásí, co se děje: „Teď jsme narazili na bombu u silnice.“ Za příští zatáčkou vyskakujeme z auta. Vojáci z každé strany zaujímají palebná postavení. Na jedné straně se v krajině objevují terče v podobě osob a automobilů. Propuká ostrá palba. Krajinou projíždíme asi tři čtvrtě hodiny. Nakonec musíme reagovat na vybuchující slepý granát. Každý z vojáků má na zádech malou kovovou krabičku, do které dostává signály z řídicí věže o své střelbě a o potenciálních chybách. „Stačil jste si za poslední půlrok vytvořit v Iráku nějaké přátele mezi tamními civilisty?“ ptám se nakonec Santiaga: „Ne,“ říká stručně. Z jeho mimiky je patrné, že se diví, proč se ho na něco takového vůbec ptám.

Fascinující je analýza obrany konvoje, která přichází po závěrečné simulaci odvozu raněných vrtulníkem. Situaci rozebírá vysoká Afroameričanka, která už podle výložek prošla skutečnou válkou. Chlapi shodí přilby, pozorně poslouchají a mluví o chybách. Celé to má překvapivě přátelskou atmosféru neformálního setkání. K mírnému vyostření dochází jedině při rozboru situace, kdy obsluha těžkého kulometu neposkytla patřičnou podporu svým kolegům (kulomet se prostě zasekl). „Pokud by se to stalo tam, neměli bychom šanci. Vím, o čem mluvím,“ říká žena. „Nepřejte se dostat do situace, kdy budete muset vysvětlovat příbuzným vašeho kamaráda, že umřel, protože jste mu neposkytli správnou podporu.“

Idioty nebereme

Když nás Nick D‘Amario, který čekal u řídicí věže, veze zpátky do Grafenwöhru, povídáme si o různosti tradičních obrazů armády v Americe a v Česku. My jsme zatížení švejkovským klišé, podoba armády na nás stále dopadá z Tankových praporů a Černých baronů. Armáda se jen těžko zbavuje v očích veřejnosti nálepky spolku tupých, neschopných a zamindrákovaných idiotů, kteří by udělali nejlíp, kdyby si našli pořádnou práci. Nick poslouchá, chvíli přemýšlí, a nakonec říká: „V americké armádě idioti dlouho nevydrží, spadne na ně tolik práce, že je to přestane bavit.“

Taszár, poučný příběh

Na trávníku před leteckou základnou v jihomaďarském Tazsáru stojí stále migy s rudými hvězdami, které měly před několika desítkami let za úkol sestřelovat „imperialistické nepřátele“. Příliš se nezměnila ani základna, která nepřestala nést patinu komunistických kasáren.

Na rozdíl od pozůstatků časů, kdy tady pobývala sovětská armáda, zůstalo viditelných stop po armádě Spojených států hodně málo. Když před dvěma roky po devíti letech stáhli ze stožáru vlajku s hvězdami a pruhy, byl to trochu hořký konec příběhu, kterému scházel happy end. Příběhu, který jeden americký vojenský analytik nazval příznačně: „Poučení z Tazsáru“. Když v roce 1995 byl Taszár vybrán jako logistická základna pro velmi početný americký kontingent v tehdy čerstvě poválečné Bosně a Hercegovině, dívalo se na vojáky Spojených států mnoho místních jako na spásu. Po odchodu Sovětů ležela totiž místní vojenská základna z velké části ladem.

Krátce po příchodu nových nájemníků vzala část iluzí zasvé. Američané si většinu toho, co potřebovali jejich vojáci k životu, dovezli. Od místních podnikatelů brali zpočátku jen pečivo a balenou vodu, tento omezený sortiment jen pomalu rozšiřovali. Základna nebyla zlatým dolem ani pro desítky a ve vrcholné fázi koncem devadesátých let až 1500 místních lidí, kteří zde našli práci. Zpočátku sice Američané některým lidem, které nutně potřebovali, například řidičům autobusů, dávali platy na úrovni amerických, ale poměrně velmi rychle se zorientovali. A začali dávat jen o trochu více než místní zaměstnavatelé. V regionu, kde je o práci nouze, ostatně víc potřeba nebylo. Desítky nových domů v Tazsáru a okolí ovšem svědčí o tom, že tu američtí vojáci nějaké peníze nechali.

Místní si sice nejdříve vytrpěli své, když přes město rachotily transporty s tanky a těžkou technikou mířící do Bosny a zpět. Američané po čase opravili rozbité silnice a postavili obchvaty nejzatíženějších měst. Pak ale přišlo 11. září a starost o Balkán přešla postupně z beder jinde zaměstnaných Američanů na Evropany. Nad Tazsárem se začaly stahovat mraky. Počty Američanů se snížily na minimum a Washington nějaký čas hledal smysluplné využití obří základny. Na přelomu let 2002 a 2003 přišly USA s nápadem, že na základně budou cvičit irácké dobrovolníky na válku se Saddámem. Záměr se ale v Maďarsku proměnil v politickou kauzu, kterou ve velmi vzrušené debatě projednával budapešťský parlament. Vláda liberálů a socialistů sice výcvik povolila, ale poslanci pravicové opozice ho ostře kritizovali a noviny se předháněly v palcových titulcích. Výcvik Iráčanů v amerických službách byl ukončen v dubnu 2003, a když o rok později narazila u maďarských politiků na podobný odpor snaha cvičit v Tazsáru irácké policisty, dostaly události rychlý spád: 30. června 2004 zavlála americká vlajka nad Tazsárem naposledy. I pro Tazsár tak platí slova, která v souvislosti s uvažovanou základnou v Česku pronesl v těchto dnech jeden vysoký český diplomat: „Američané pochopí ledacos. Ale na politiku jsou velmi citliví. Když cítí odpor vůči svým záměrům, tak jdou od toho.“ V Tazsáru to už vědí.

L. Palata je redaktorem LN.