Pointa z Vídně

Je to příběh na knihu, po které se zapráší. Vídeňská dívka Nataša Kampusch utekla po osmi letech zajetí ve sklepní místnosti svému vězniteli, 44letému inženýrovi Wolfgangu Priklopilovi, a veřejnost je v šoku. Takové bezpráví, tak očividné znevolnění dítěte, taková odpornost. Příběh vězněné dívky je opravdu děsivý a média ho tak také popisují. Všechny nás to zajímá a fascinuje.

Natašin příběh má ale jednu pomíjenou pointu, kterou by byla chyba nezmínit, byť už jsme to tisíckrát slyšeli. Před čtyřiceti lety se týpek s podobnými sklony jako Priklopil zmocnil nikoli jednoho dítěte, ale obyvatel celého ostrova jménem Kuba a neprodyšně je uzavřel do svého komunistického sklepa.

Všechno další se do detailu podobá příběhu z vídeňské periferie – od otrokářova přání, aby jej oběti nazývaly „Velitelem“, až po šokující náklonnost unesených ke svému vězniteli, které psychologové říkají stockholmský syndrom. Pokud je pravda, že všechno zlé je pro něco dobré, pak by fascinace a smutek nad příběhem Nataši měly vést k fascinaci a smutku nad znevolněním lidí na Kubě a v podobných zemích. Jejich Priklopil zatím ještě pod vlak neskočil.