Neděkuji vám a odcházím

V této zemi nemůže slušný člověk dělat politiku, vysvětluje svou rezignaci Jan Kasl. Je-li to tak, co nás čeká?

V hluku povolební arény to rozloučení zcela zaniklo. I když jeho hořkost měla a chtěla zasáhnout žaludek každého z nás. Předseda Evropských demokratů Jan Kasl, politik, který vytrvale propagoval svoji profesi jako „službu veřejnosti“ a léta se tu nabízel občanům jako ochotný bojovník proti korupci. Přesto v celostátních volbách nikdy neuspěl a teď – „znechucen“ – odchází do soukromí.

O konci své své politické kariéry má přitom jasno. Zavinila ho prohnilost a malost zdejší politické scény vězící „někde hluboko v minulosti“. A také lidé, kteří jsou svým politikům ochotni tolerovat všechno možné včetně korupce. „Tady prostě slušný člověk nemůže v politice vydržet,“ opakuje opálený muž s moderními brýlemi na nose své zjištění, které by spolu s ním jako očividnou pravdu nepochybně podepsala i značná část zdejších občanů.

Bez úspěchu

Na rozdíl od nich ovšem Jan Kasl strávil v „prohnilém“ politickém rybníku posledních osm let a většinu času všechny ubezpečoval, že právě on je schopen jeho neduhy vyléčit. Proto také zasvěcení pozorovatelé vidí Kaslův odchod v jiném světle. „Myslíte, že by odcházel, kdyby měl úspěch?“ ptá se řečnicky sociolog Daniel Kunštát z agentury CVVM. „On prostě propadl ve volbách, stal se z něj neúspěšný politik.“ Podobně to kreslí politolog Michal Klíma. „Odtrhl se od většího tělesa a musel bojovat o přežití. Na celostátní úrovni přitom jeho strana neuspěla, protože zkrátka nebyli dost dobří,“ říká Klíma. A hovoří-li člověk s Kaslem déle, vykoukne pod vrstvou klišé o špinavé a zkorumpované politice příběh, který to potvrzuje. Příběh člověka, jenž po sérii neúspěchů zjistil, že je strašně unavený, že se na politiku až tak nehodí, že ho možná až tak nebaví, a má pocit, že už vlastně ani neumí nikoho oslovit. „Nejsem už jiskra, která někoho zapálí,“ říká Jan Kasl.

Probuzení

„Architekt, kterému chyběli v politice spojenci,“ ohlásila Kaslův odchod MFD. To platilo už od jeho raných začátků v ODS. „Dívali se na mě jako na exota,“ vzpomíná Kasl. Spojence si nenašel, přestože tam ani v době téměř absolutní klausovské jednoty nebyl s vřelejšími sympatiemi k Evropské unii či kritikou opoziční smlouvy zdaleka sám. Kasl absenci spojenců vysvětluje svou „neschopností zákulisně vyjednávat“, jeho tehdejší možní partneři zase jeho silným individualismem. „Spojence by si musel umět hledat, umět si je získat, a to on moc neuměl,“ vzpomíná tehdejší Kaslův spolustraník, dnes poslanec ODS Petr Bratský. Fakt je, že post šéfa pražské ODS Kaslovi o dva hlasy vyfoukl jeho dlouholetý protivník Jan Bürgermeister, křeslo pražského primátora naopak „osamělý architekt“ získal, když mu je jako řadovému zastupiteli nabídlo vedení ODS. „Nikomu se do toho tehdy nechtělo, Václav Klaus navíc vzkázal, že to musí být někdo schopný vypít si šálek kávy s anglickou královnou, a Honza se toho nebál,“ vysvětluje Bratský Kaslův překvapivý skok do primátorského křesla.

Po příchodu na radnici se ale brzy střetl se špičkami vlastní strany, protože začal kritizovat své „stranické“ předchůdce ve funkci za různé neprůhledné kšeftíky. A taky proto, že se snažil prosadit do té doby nevídané věci jako audit všech veřejných zakázek nebo to, aby se z jednání rady pořizovaly a archivovaly záznamy. Napětí nakonec vedlo k pádu: dva týdny před sněmovními volbami v roce 2002 Kasl rezignoval jak na svou funkci, tak na stranickou legitimaci s modrým ptákem. „Snažil jsem se prosazovat otevřenou politiku, nepodařilo se mi to,“ shrnuje tehdejší angažmá.

Zklamaný Kasl založil novou stranu – Evropské demokraty – a okamžitě s ní uspěl v pražských komunálních volbách: skončili druzí za ODS a získali 15 mandátů. Pak v koalici se stranou dalšího odpadlíka z ODS Josefa Zieleniece uspěli Evropané ve volbách do Evropského parlamentu: získali dohromady tři mandáty. Vypadalo to jako dobrý start. Ale v letošních parlamentních volbách přišlo tvrdé probuzení. Sebevědomé předpovědi kaslovců o desetiprocentním zisku se nesplnily ani vzdáleně: poptávku po alternativě naplnili zelení, zatímco Evropští demokraté (tehdy už sdružení v jednu stranu se Zieleniecovým SNK) utržili s bídou dvě procenta. I tento debakl vysvětluje Kasl zprvu obligátním odkazem na nepříznivé a neférové prostředí. „Neexistuje tu poptávka po slušné politice,“ říká. Jeho partaji prý navíc zásadně chyběly peníze zadržované ministrem financí. Ale i v tomto případě po pár minutách debaty dojde na docela prosté vysvětlení. „Nedokázali jsme přesvědčit voliče,“ říká Kasl. „A určitě jsem se na tom podepsal i já – třeba rozhodnutím nasadit jako volebního lídra Josefa Zieleniece, europoslance, který ani nekandidoval.“

Bez obětí

Poslední kapkou, kterou přetekl Kaslův politický pohár, byl krach jeho snahy spojit pravicové síly v Praze (hlavně bývalé či současné unionisty) na společnou kandidátku ED-SNK pro blížící se komunální volby. Republiková rada strany plán na přelomu července a srpna smetla ze stolu. „A já už prostě neměl chuť svádět další souboj,“ říká Jan Kasl. Ta věta by mohla sloužit jako symbol celého jeho odchodu.

„Případ“ Jana Kasla mimo jiné ukazuje, jak může být ona „služba veřejnosti“ a transparentní politika obtížná. „Nedělal jsem, co mě baví, abych nebyl nařčen ze střetu zájmů,“ vzpomíná na svoje veřejné angažmá Kasl. „Moje žena nedělala to, co ji baví, přestala psát do novin, aby to nebyl střet zájmů. Ale já už nechci přinášet osobní oběti. Budu se teď jen sobecky věnovat rodině.“

Může v Česku slušný člověk dělat politiku? A jestli ano, proč si tolik lidí myslí opak? Diskutujte na www.respekt.cz