Mimochodem

Františkovi je dvanáct a chodí denně sám na procházku. Vezme to z Nerudovky vzhůru na Hrad, odtud na Loretu a Úvozem dolů. Ovšem byl párkrát viděn až u Karlova mostu. Chodí svižně, se skloněnou hlavou očichává dlažbu, vyhýbá se turistům a pak se vrací domů, kde je odměněn polovinou tatranky. František je pes z naší hospody odnaproti. Jakou zkušenost si ze svých cest přináší, není známo. Víme jen, že je schopný, svobodomyslný a dělá věci, které by nemusel.

Občas zajde i do Sněmovní ulice. Ale i pokud by se naučil číst, zůstane malým černým psem. Ani v případě, že by si lehl na záda, neuvidí nahoru na tympanon Poslanecké sněmovny, kde stojí psáno: Salus Rei Publicae Suprema Lex Esto. Tedy: Zdraví veřejných věcí jest nejvyšší zákon. Nápis je příliš vysoko a nedá se předpokládat, že si ho poslanci či jejich občané denně opakují. Většinou o něm ani nevědí a latinsky umí dnes jenom pár doktorů. Náš svět je prostě omezený a nemůžeme rozumět všemu. Stejně jako František. Například já o tom nápisu vím jenom proto, že mi jej kdysi otec ukázal a přeložil. Řekl mi také, že blaho veřejných věcí znamená zároveň blaho republiky. Bylo to v dobách, kdy jsme si o chátrající budovu sněmovny pinkaly s dětmi školku, zatímco z přízemních oken se valila oblaka dýmu, jelikož uvnitř schůzovali komunisté a mocně kouřili. A tenhle čarodějný obraz, stopa po shromáždění neviditelných mužů, byl mým prvním setkáním s politikou.…