Mezi válkou a popkulturou

Stačila jen malá pauza. Po slovinském, srbském a chorvatském filmu se zdá, že na nohy se pomalu staví i bosenská kinematografie. Minulý týden skončil v Sarajevu mezinárodní filmový festival, který ukázal hostitelské filmaře v aktivní pozici. Zrovna tak jako jsou dosud v Sarajevu skoro všude vidět ruiny domů a díry po střelách, je i tamní film dosud do hloubky poznamenán válkou.

Ke slovu se ale současně dostávají talentovaní filmaři, kteří vědí, že prioritou jsou evropské koprodukce, protože za domácí (v naprosté většině televizní) peníze se film natočí jen těžko.

Vzorem pro místní filmaře se stala zázračná bosensko-rakousko-německá koprodukce Grbavica, která letos vyhrála Zlatého medvěda na Berlinale. Její režisér-ka Jasmila Žbanič byla v Sarajevu prezidentkou mezinárodní poroty. Vzorem pro místní filmaře je i švýcarsko-německo-bosenská koprodukce s názvem Slečna, která získala Zlatého leoparda před několika týdny na MFF v Locarnu i Sarajevské srdce – cenu za nejlepší film MFF v Sarajevu.

Letošní Sarajevo prezentovalo na 200 filmů v pěti hlavních programových sekcích. V soutěžním a regionálním programu běželo pět bosenských, většinou koprodukčních filmů a šest dlouhometrážních dokumentů.

To je rekord v historii poválečné bosenské kinematografie. Zatím ale není úplně jasné, jakým směrem se bosenská kinematografie vydá. Patrné jsou zatím dva hlavní směry: jedním jsou reflexe války, druhým zpěvácký a erotický šoubyznys a jeho filmové varianty.

Místní popkultura sice rychle nabývá na síle, ale všechno nasvědčuje tomu, že po úspěchu filmu Grbavica se filmaři vydají spíš prvním směrem.

A jako hraný film hledá příčiny války, pídí se dokumentární film (nejen bosenský) po lidech, kteří zmizeli a dodnes se nenašly ani jejich kosti. Například bosensko-chorvatsko-srbský film Prohlášení číslo 710339 se třeba týká celosvětově známého masakru ve Srebrenici v roce 1995. Film pátrá po čtyřech Bosňanech, kteří vraždění přežili, ale pak zmizeli neznámo kam během útěku do Tuzly. Všechno nasvědčuje tomu, že byli chyceni, utlučeni a pohřbeni do masových hrobů. Srbský film Vukovar – poslední střih sleduje, co se stalo s evakuovanými Chorvaty, kteří měli být eskortováni z Vukovaru do Záhřebu, ale byli pravděpodobně za nejasných okolností postříleni u města Ovčara.

Není divu, že jeden z nejvýše oceněných filmů Máma a táta (Zvláštní cena poroty) od mladého režiséra Faruka Lončareviče pojednává v dlouhých záběrech o dvou starých lidech, kteří jsou sami, nikdo se o ně nestará, muž je po mrtvici a špatně chodí a žena ho obléká, svléká a opatřuje plenami. Pijí spolu kávu, dívají se na televizi a hrají karty. To je všechno. Otázka, jestli sledujeme „radost“, nebo „prázdnotu“ není v této souvislosti namístě.

Autor je filmový publicista.