Jeden den v životě

A tady jsem, je mi třicet dva a můj typický den probíhá zcela podle šablony a pravidel nudy, až si říkám, že jestli někdo bude hledat ministra průměrnosti, lepšího nenajdou: budík o půl šestý, proběhnout koupelnou, rychlej čaj s mlíkem a zasednout k počítači, než se vzbudí děti. To je bezesporu nejkrásnější čas z celýho dne, zvlášť v létě, když si můžeš otevřít okno a nechat na sebe dejchnout ten venkovskej luft s kapkou hnoje z nedalekýho jézetdé. Žádnej telefon, žádnej problém, v klidu si vyřídím poštu a naplánuju den. Před sedmou hup pro větší dítě, proběhnout s ní koupelnou, zatímco druhý dítě pocucává mateřský mlíko, sednout ke snídani, pak se psem na krátkou procházku, sednout do auta a při cestě do kanceláře vypustit dítě do školky.

Práce je hectic a někdy taky frantic; říkám vám, že „se prostě nezastavím“, jednou rukou telefonuju, druhou mlátím do klávesnice a hned zas sedím v autě a jedu domů. Opět krátká procházka se psem. Večeře. Strávím hodinu hraním si s dětma, pak si střihnu s maminkou – buď jdu tu větší umejvat a předám ji mamce ke čtení pohádky, nebo si ji převezmu umytou z koupelny a mám čtecí šichtu já. Pak zase sednout k počítači a den končím ve stejným klidu, jak jsem ho začal, jen s tím rozdílem, že ten večerní klid není tak klidnej jak ten ranní, přes unavený oči se na monitor už nemrká tak dobře, a tak to většinou brzo balím.

Aby těch šablon nebylo dost, občas se v pátek pustím na tři piva do místní hospody vyslechnout si lamentace místní honorace, sobotu mám vyhrazenou pro ranní procházku po okolí, práce na zahradě a kolem domu a v neděli se výletuje.

Jako kluk spousta zájmů, vždycky jenom chvilku, u ničeho jsem nevydržel. Běhání, šachy, housle, nějaký divadlo, mladý elektrotechnik. Pak puberta, zase klasika, výlety, hospoda, holky, zacloumal se mnou mocný krkonošský mistral, dlouhá nešťastná láska a pár krátkejch šťastnejch, pak šup na vejšku, zas nějaký poletování, svoboda, volnost, vejška nedodělaná, honem si najít práci, pak nějaký to šplhání po kariérním žebříčku, hned zas hup na volnou nohu, postupně to nabobtnává a najednou mám vlastní firmu. Mezitím jedna známost, druhá, třetí, a už jsem našel tu pravou, jedno dítě, druhý dítě.

A teď honem přemejšlet, o čem to celý je. Je mi 32 a myslím, že se mi věci celkem daří. Dělám přesně to, co mě baví a co mi vyhovuje, jsem do značný míry pánem svýho času, dokonce jednou nebo dvakrát týdně vůbec do kanceláře nejezdím a pracuju doma! Postavil jsem dům, nějakej ten strom taky zasadil, místo syna jsem šťastnej ze dvou dcer. Vybudoval jsem zázemí, podařilo se mi vytvořit pro něj fungující rodinu, ačkoli mám práce až nad hlavu, daří se mi trávit doma poměrně dost času, dosti lidem dávám práci a dosti zákazníkům poskytuju, pevně doufám, cenný služby. Jenom se mi pořád nechce věřit, že tohle má být ten smysl všehomíra. Vlastně se mi točí hlava z toho, jak je v mým životě všechno nalinkovaný a nezajímavý. Jak se život přehupuje do druhý půlky, začínám čím dál častěji přemýšlet o tom, co tady po mě zůstane. Moc toho zatím není, možná bych měl větší část vydělanejch peněz věnovat na nějakej bohulibej projekt. Co takhle platinová destička „Domov pro přestárlé, vybudováno díky štědré podpoře Václava Baláčka ze Seničky“, to by mohlo moji ješitnost na nějakou dobu uspokojit. Budu nad tím přemýšlet, myslím, že lidi většinou začnou kolem 35 uvažovat o tom, co trvalýho by mohli vybudovat jako svůj odkaz. Pochopitelně zase šablona, z tohohle kolotoče už nevysednu.

Teď si dám slzu slivovice a jdu spát, většinou to tak dělám v pondělí, protože se v neděli chodím na novej tejden vyspat už před devátou a v pondělí se mi pak často nechce do peřin.

Autor je překladatel a tlumočník.