Šarm s ošklivou pachutí

Pro Jana Sterna je komunismus sexy. Ale možná jen z legrace.

Správný intelektuál kácí modly, naleptává myšlenková schémata, o která se opírá společenský řád, a zpochybňuje hodnoty, na nichž si ostatní zakládají. V dávnověku se takto utkával se šamany, později s panstvem a duchovenstvem, v novější době s buržoazií, popřípadě s komunistickým aparátem. V minulém století mu moderní komunikační technologie nabídly nového protivníka: média, reklamu, masovou kulturu. Ve své esejistické prvotině Média, psychoanalýza a jiné perverze se s ním pustil do křížku i Jan Stern, nedávný absolvent Fakulty sociálních věd UK. Knížka to je celkem duchaplná, tím víc však zaráží, jak okázale se mladý autor hlásí k myšlenkám komunismu, a to i v jeho normalizačním provedení.

Napůl vážně, napůl vesele

Čtenář, jenž se v mládí nadšeně pídil po myšlenkách, z nichž na Západě povstala rebelie šedesátých let, pocítí nad Sternovými texty možná lehkou nostalgii. Vybaví se mu nálada vzrušených debat o neortodoxních rukopisech mladého Marxe, zachytí ozvěnu Frankfurtské školy s Theodorem Adornem či Herbertem Marcusem, připomene si senzaci, jakou se u nás staly první překlady Davida Riesmana či Ericha Fromma. Duch ztraceného mládí by nad knihou nejspíš ovanul i veterány meziválečné avantgardy, pokud by se jejího vydání dožili. Dolehlo by k nim dávné surrealistické volání po spojení marxistické revoluce s psychoanalýzou, byť místo obnošeného Bretona cituje Stern…