Před 10 lety

Dvanáct miliard korun se utopilo v bažině nepřehledných spekulací ústavu jménem Kreditní banka Plzeň – tak zněl účetní závěr krachu jedenácté finanční instituce Česka 90. let, který stvořil námět pro titulní text posledního Respektu za srpna 96. Byla to tenkrát pořádná rána. V Kreditní bance přišli o stamiliony nejen podnikatelé, ale i státní úřady a radnice velkých měst. I když ústav nepatřil mezi největší své doby, proslulost mu vydobyl jeden z jeho střídajících se vlastníků – finanční skupina Motoinvest. Její mozek Pavel Tykač vlastně přes KBP zahájil svou kariéru ve světě velkého byznysu. Kariéru, kterou lemuje hřbitov padlých vytunelovaných firem, síť schránek v daňových rájích, ostruhy ministerského poradce a nakonec i policejní obvinění z podílu na miliardové loupeži v CS fondech. To poslední přišlo až teď, po 9 letech. Důvody zpoždění shodou náhod objasňuje stejné číslo dekádu starého Respektu.

„Policie minulý týden přiznala,“ čteme tam v jednom z textů, „že v případech bankovních defraudací a tzv. tunelování není schopna dotáhnout jakékoli vyšetřování do konce. ,Dostaneme například informaci, že v nějaké bance vzniklo manko dvanáct miliard korun. Ale co můžeme dělat? Snad jen poslat tam soudního znalce, aby se měsíce prohraboval dokumenty, a doufat, že něco najde. Dřív to bylo jiné – každá firma měla kontrolní orgán a ten s námi musel spolupracovat,‘ prohlásil zcela vážně šéf pražské hospodářské kriminálky Pavel Hájek. Termín manko se ale v případě miliardových ztrát v bankách nepoužívá – to platilo tak za komunismu, když někde v samoobsluze chyběly vedoucímu štangle salámu. Panu Hájkovi rovněž nejde prominout, že zřejmě nevěděl, že v každé bance musí podle předpisu existovat oddělení vnitřního auditu. Je to prostě tak: kriminalisté jsou ve finančnictví pozadu za rafinovanými podvodníky všude na světě – odhaduje se, že tak o dva roky. U nás ovšem policisté sami přiznávají, že zaostávají o sedm let, že teď žijí stále ještě v době ukradených štanglí salámu.“

Respekt 34/96