Naslouchat vesmíru

V hlavním sále pražského Kongresového centra to minulé úterý jiskřilo. Prostory, v nichž kdysi při sjezdech pokojně klimbali aparátčíci komunistické strany, zažily atmosféru fotbalového zápasu. Astronomové z celého světa se tu zuřivě přeli, co je planeta a co ne. Ozývaly se výkřiky i vzájemné osočování, promítací plátno pokrývaly pasáže červeně, modře a černě napsaného textu – barvy měly vyznačit neustálé změny v připravované rezoluci, o níž se na závěr kongresu hlasovalo.

Zatímco diskuse bouřila, planety netečně kroužily po svých odvěkých drahách. A v některém z menších sálů mohl návštěvník zažít podivuhodnou změnu perspektivy. V jednom řečník právě promítá snímek sotva viditelné hvězdičky, jak spolu se Sluncem zapadá za obzor. Je to Země, jak ji z povrchu Marsu vyfotografoval průzkumný robot Spirit. Tam tedy žijí všichni ti rozhádaní astronomové…

Nebuďme ale nespravedliví. Dva týdny trvajícího zasedání Mezinárodní astronomické unie se zúčastnilo více než 2500 vědců z celého světa a zdaleka ne všechna energie padla na válku o definici planety. Astronomové diskutovali o desítkách různých témat včetně nejhlubších tajemství „života, vesmíru a vůbec“.

Zastavme se nejprve právě u amerických robotů Spirit a Opportunity. Obě vozítka, takzvané rovery, se stále těší dobrému zdraví. Hovořil o nich William Banerdt z americké Laboratoře tryskového pohonu (JPL), vedoucí tohoto unikátního výzkumu. Konstruktéři počítali, že tito robotičtí geologové vydrží na Marsu pracovat 90 dní. Už fungují dva a půl roku. Prach postupně zakrýval panely jejich slunečních baterií a pozemské řídící středisko se už rovery chystalo odepsat, když tu náhle cosi panely záhadně otřelo. Zřejmě to byly vzdušné víry, jakási malá tornáda, jejichž pouť pláněmi Marsu se vozítkům podařilo vyfotografovat.

Dítětem štěstěny je hlavně rover Opportunity. Po dopadu na povrch Marsu, zabalen uvnitř airbagů, poskakoval tak dlouho, až se náhodou skutálel do nehlubokého kráteru. Kdyby to byl záměr, mohli bychom hovořit o nejpřesnějším golfovém úderu v historii – ze Země až do nepatrného důlku na Marsu. A proč to je takové terno? Jakmile si kamery roveru začaly prohlížet okolí, zavládlo v řídícím středisku nadšení. Robot hleděl přímo na souvrství usazených hornin, což je pohled, který nemůže nechat chladným žádného geologa. Do té doby jsme z Marsu získávali jen údaje o materiálu, který mohl být mnohokrát přemístěn, než se dostal tam, kde jsme na něj narazili. O jeho původu proto bylo obtížné něco zjistit. Usazené horniny mohou naproti tomu snadno vydat svědectví o tom, že vznikaly ve vodě.

Od té doby uběhly více než dva roky, během nichž Opportunity ujel téměř devět kilometrů, prozkoumal několik dalších kráterů, našel a prohlédl si svůj vlastní odhozený tepelný štít, který ho chránil během přistání. Co je ale nejdůležitější – především díky němu víme, že po Marsu tekla v dávné minulosti voda, i když možná jen krátce. A kde je voda, mohl být i život. Kdyby se podařilo dokázat, že vznikl na dvou různých místech sluneční soustavy, nemuseli bychom už tolik pochybovat o tom, že se vyvinul i v mnoha jiných zákoutích vesmíru.

Poselství z hvězd

Tím se dostáváme k jinému zajímavému momentu pražského kongresu. Profesorka Jill Tarterová z kalifornského SETI Institute, výzkumného ústavu, který se zabývá hledáním mimozemských civilizací, předstoupila před slušně zaplněné auditorium a seznámila vědecké publikum s tím, jak toto pátrání pokračuje. Pokud si vzpomínáte na postavu astronomky Ellie Arrowayové z filmu Kontakt, bude vás možná zajímat, že americký vědec a spisovatel Carl Sagan, autor předlohy, konzultoval svůj příběh mimo jiné právě s Jill Tarterovou. Některé hlasy dokonce tvrdí, že se mu Tarterová stala vzorem, podle něhož postavu Arrowayové psal.

Pro pozorovatele zvenčí bylo překvapující, s jakou pozorností a zájmem účastníci kongresu Tarterové naslouchali. Mezi astronomy se komunita odborníků na SETI (párání po mimozemských civilizacích) často netěší právě nejlepší pověsti. Zatelefonují do CNN, aby si udělali reklamu, pak přijedou, zdrží ostatní výzkum a zase odjedou, aniž by cokoli našli – zhruba těmito slovy popisují v soukromém rozhovoru jejich činnost vědci, kteří pracují na největším radioteleskopu světa Arecibo na Portoriku.

„Zdržování ostatních“ má ale přestat. Časem budeme mít vlastní výkonný teleskop – to bylo jedno z nejdůležitějších sdělení, které Tarterová k publiku vyslala. Společný projekt ústavu SETI a Kalifornské univerzity v Berkeley se jmenuje Allen Telescope Array. Po dokončení se má skládat z 350 samostatných rádiových antén o šestimetrovém průměru a bude sloužit i klasické radioastronomii.

Zatímco mamutí teleskop v Arecibu umožňuje v jednom okamžiku prozkoumávat jen velmi malou část oblohy (asi jako kdybychom hleděli na nebe skrz dlouhé tenké brčko), Allenův teleskop dokáže současně naslouchat rádiovým signálům z mnohem rozsáhlejší části vesmíru. Nejen že se tím pátrání po mimozemšťanech velmi zrychlí, podle Tarterové vlastně teprve teď může doopravdy začít. Má to ale jeden háček: zatím je hotovo jen 10 antén Allenova teleskopu (je pojmenován po Paulu Allenovi, spoluzakladateli Microsoftu a jednom z důležitých sponzorů). Peníze dárců, které se dosud podařilo shromáždit, stačí na dalších 32 antén. Co bude dál, zůstává však zatím ve hvězdách, americká vláda od roku 1993 projekty SETI nepodporuje, vše tedy závisí právě na sponzorech. Jméno dárce se ocitne na jedné z antén; vyvedené desetipalcovými písmeny přijde na 100 tisíc dolarů.

Co se stane, podaří-li se signál od mimozemšťanů skutečně zachytit? Podle Tarterové by nenásledovalo žádné utajování, ale naopak telegram Mezinárodní astronomické unii s prosbou o spolupráci na dešifrování případné zprávy. Konkrétně lze jen těžko říci, co by hlas z kosmu mohl lidstvu přinést, v nejobecnější rovině to však víme: jistotu, že lidstvo má naději na vlastní budoucnost. Život technických civilizací může být totiž jen krátký; kdyby někdo shromáždil data z celé naší galaxie, mohlo by se ukázat, že příchod jaderné války či jiné katastrofy je nevyhnutelný a civilizace, která získá pokročilou techniku, nutně brzy zkolabuje. Pak by ale pravděpodobnost, že signál vůbec nalezneme, byla nesmírně malá. Naopak jestliže se to podaří, můžeme si být prakticky jisti, že vysílající civilizace je podstatně starší než ta naše, tedy že katastrofa nutně přijít nemusí.

Důkaz velkého třesku

Vydejme se teď ještě dál do vesmíru, za hranice naší galaxie, Mléčné dráhy. Astronomové mohli během kongresu sledovat fascinující počítačové animace, které divákům v několika minutách nabídly let nad rovinu Mléčné dráhy a pohled na náš kosmický domov zdálky, abychom se vzápětí ponořili zpět do zářících oblaků plynu poblíž centra galaxie a prohlédli si černou díru v jejím nitru – objekt, který váží tolik jako necelé tři miliony Sluncí. Zajímavé je ale především to, že na cestě ke stále větším strukturám, galaxiím a jejich shlukům, můžeme zažít něco jako návrat k těm nejmenším rozměrům.

Kosmologům se totiž podařilo shromáždit důkazy o tom, že galaxie jsou vlastně pozůstatky mikroskopických hustotních nepravidelností ve velmi mladém vesmíru. Kosmos zřejmě cosi bezprostředně po velkém třesku bleskově „rozfouklo“ z miniaturních rozměrů na značnou velikost. Drobné počáteční rozdíly v hustotě se náhle zvětšily spolu s vesmírem podobně, jako se roztáhne tečka namalovaná na povrchu nafukovaného balónku, a po čase se z nich staly zárodky galaxií. Struktury, které dnes v kosmu pozorujeme, tedy pravděpodobně povstaly z drobných nepravidelností menších než zrnko prachu. Jejich existence je ozvěnou neznámých kvantových procesů, které probíhaly zlomky miliardtin vteřiny po velkém třesku.

Na kongresu se o těchto pozoruhodných věcech mluvilo mimo jiné v souvislosti s Gruberovou cenou, kterou každoročně dostávají přední světoví kosmologové. Letos byla cena udělena právě během pražského zasedání. Získali ji Američan John Mather a další vědci, kteří koncem 80. let vyslali do kosmu sondu COBE. Sonda změřila intenzitu mikrovlnného záření, velmi chladných paprsků, jež ve vesmíru zbyly po ohňostroji velkého třesku. Výsledky potvrdily, že se vesmír skutečně zrodil v této počáteční explozi. Fyzik, který spatří údaje pořízené sondou vynesené do grafu, o tom nadále může už jen stěží pochybovat. Další, přesnější měření pak před několika lety ukázala, že k velkému třesku došlo před 13,7 miliardami let.

Počáteční „rozfouknutí“ kosmu způsobila energie, jejíž povahu zatím přesně neznáme; urychluje rozpínání vesmíru i dnes, i když mnohem méně výrazně. Až se za tři roky bude konat další podobný kongres v Riu de Janeiro, budeme o ní možná vědět více.