John Peel v obýváku

Minulé úterý se v pražském Slovanském domě setkala asi stovka lidí, které spojil zájem o činnost, jež možná v budoucnu zamíchá panujícími poměry v rozhlasovém éteru. A nejen tam: lákadlem byl seminář o jednom ze sílících trendů na internetu nazývaném podcasting.

O co jde? Podcasting je velmi jednoduchý způsob, jak se dostávat k rozhlasovým pořadům ne v době, kdy se vysílají, ale v době, kdy se to hodí vám. Posluchač si stáhne program, vloží internetovou adresu a tím jeho starost končí. Kdykoli se na internetu objeví nový díl pořadu, automaticky se stáhne na počítač a pak třeba do iPodu či jiného kapesního přehrávače. Pro zájemce, kteří žijí v jiném časovém pásmu a jejich oblíbený pořad běží v nočních hodinách, nebo prostě pro zaneprázdněné či zapomnětlivé lidi je to vlastně jediný způsob, jak mohou poslouchat rozhlas.

Podcasting navíc umožňuje posluchačům snadno přejít na opačnou část výrobního řetězce: mezi autory. Pokud máte mikrofon (klidně i ten nejlacinější), počítač a internet, můžete vytvářet své rozhlasové pořady s nulovými náklady. Díky podcastingu je pak můžete snadno nabízet potenciálním zájemcům.

Zatímco blogy (internetové zápisníky) umožnily komukoli publikování textů, podcasting je pro změnu „punkem“ rozhlasu. Od nástupu podcastů zhruba před dvěma lety vzniklo několik tisíc amatérských show. A mají své posluchače. Podle údajů firmy Nielsen/NetRatings si podcast alespoň jednou stáhlo asi deset milionů Američanů.

Revoluce v rozhlasovém vysílání se však krapet zamotává. Hodně vášnivý vztah k podcastům mají nečekaní hráči: tištěná média.

Samotné slovo podcast (spojení slov iPod a broadcasting, tedy vysílání) se dokonce prvně objevilo v tištěném deníku, a to s velkým předstihem před masivním nástupem této služby. Novinář Ben Hammersley je použil v Guardianu v únoru roku 2004 a ještě půl roku poté našel vyhledávač internetových stránek Google jen 24 zmínek. A v době, kdy se do podcastingu pořádně opřela BBC, už měl svůj první pořad za sebou San Francisco Chronicle nebo South China Morning Post.

Podle některých komentářů si tím média léčí „bloggerský komplex“. Když se kolem roku 2001 staly hitem blogy, média byla zcela mimo hru. Nevěděla, jak na nástup weblogů reagovat, jak je používat a jak je využít pro své potřeby. Až poslední dobou si k nim našla cestu (pro Česko zatím neplatí ani to). Mezitím si však u části internetové veřejnosti vybudovala reputaci starých médií, která se neorientují v moderním světě a dávno jim ujel vlak.

A je opravdu několik dobrých důvodů, proč se teď dívají do jízdního řádu bedlivěji. Náklady většiny deníků s nehezkou pravidelností klesají a médiím se nedaří zaujmout mladé čtenáře. Podcasty by mohly být jednou z cest k úspěchu. O službu si navíc začínají říkat lidé, kteří často cestují nebo žijí v zahraničí a nedostanou se ke svému oblíbenému deníku. Navíc nikdo neví, jestli zrovna podcasting není něco, co by mohlo vydělávat peníze. A tak se řada němých médií pustila na klopotnou cestu za svým hlasem a podle odhadu britské asociace vydavatelů je bude do roka následovat polovina cechu.

Například britský The Telegraph postavil před mikrofon své autory a nechal je číst své texty. Výsledek byl podle ohlasů „nevýslovná nuda“. Telegraph sebekriticky souhlasil a po dalších ne-úspěšných experimentech najal „podcast editora“ a dva reportéry. Mnohem šťastnější ruku měl deník Guardian, který hostil v podobě podcastu show komika Rickyho Gervaise a dostal se s ní do Guinnessovy knihy rekordů jako nejúspěšnější podcast s více než čtvrt milionem posluchačů.

V Česku jsou zatím průkopníky Český rozhlas, Evropa 2, Radio Expres a Classic FM.

Autor je šéfredaktorem serveru Mediar.cz.