Gainsbourgův šálek úzkosti

Není větší cti pro hudebníka, když jeho písničky po svém natočí jiní. Výsledek může být vzrušující i pro posluchače. Najdou v přepracovaných verzích svých oblíbených skladeb jednotící prvek nebo alespoň stopu autorovy charakteristické hudební chuti? Co se stane, když vzor dokonce mluví jiným jazykem? Přesně tak tomu je v případě alba Monsieur Gainsbourg Revisited, věnovaného francouzskému šansoniérovi, sex-symbolu a také slavnému zhýralci a pobudovi. Se svými verzemi Gainsbourgových skladeb přicházejí kapely Placebo, Portishead či Michael Stipe z R.E.M. Skotským Franz Ferdinand tu svědčí vybočení z disko-punkového kolovrátku, milostný duet Je t’aime moi non plus je tu v podání písničkářek Cat Power a Karen Elsonové dialogem mezi dvěma ženami. Deska samotná stojí za zmínku už jen díky této vybrané společnosti. Již na začátku ovšem prozraďme, že ještě zajímavější je skutečnost, že Serge Gainsbourg nepřestává být ani po letech pro hudební smetánku zajímavý. Jinými slovy, album coververzí vzbuzuje ze všeho nejvíc chuť přijít na to, v čem je Gainsbourgova nepomíjející přitažlivost.

Náš umělec

Potomek židovských přistěhovalců, které z Ruska do Paříže vyhnala bolševická revoluce, se nejprve chtěl živit malováním, musel si ale vydělávat jako barový pianista. Na černobílých záběrech z počátku 60. let, kdy vystupoval jako šansoniér silně ovlivněný Borisem Vianem, vidíme mladíka s…