Děti s činkou nad hlavou

Nebylo to příjemné čtení, když deník MF Dnes uveřejnil nedávno rozhovor s bývalým českým šampiónem Otou Zarembou. Nejslavnější český vzpěrač je na podpoře, léty nadlidské dřiny a užíváním dopingu má zničené zdraví a svým trenérům slibuje pomstu. Jakou cenu za své budoucí úspěchy platí dnešní mladí vzpěrači a může zvedání činek při pohledu na Zarembu a další vzpěračské vysloužilce ještě někoho přitahovat?

Prostě se bojí

Je pondělí pozdě odpoledne a plzeňskou periferii Doudleby právě zalila letní bouřka. Za zahrádkářskou kolonií u tenisových kurtů stojí stará tělocvična s cedulí TJ Start VD Plzeň. Je to jeden z pěti oddílů, na který odkazuje Český svaz vzpírání na svých webových stránkách. „Za vzpěrači musíte zadem, jsou v šatně,“ radí prodavač z hospody, která sídlí ve stejném objektu jako tělocvična. Temná chodba vede do nevětrané místnosti s řadou železných skříněk, ze kterých koukají ručníky a zpocená trička. Za šatnou je posilovna plná činek a žíněnek s hifi věží v rohu. Na stěnách visí zažloutlé diplomy a na nástěnce xeroxová kopie článku o dopingové aféře olympionika Oty Zaremby.

Pětice kluků od šestnácti do dvaceti let se převléká a začíná se rozehřívat rozcvičkou. Každý z nich vypadá jinak – někdo je hubený, někdo tlustý, se širokými rameny, s úzkými. Po zahřátí svalů se kluci chápou činek. „Poradíme se, na jakých hodnotách začít, a pak už se o sebe starají sami,“ říká trenér plzeňských juniorů Jaromír Jílek, zatímco se mladí vzpěrači střídají u velké činky a pokoušejí se přiblížit svému rekordu. Každou cvičební sérii pečlivě zapisují do bloku. „Každý rok přijde několik nových, ale většina zase brzy končí. Ti, kteří se udrží, jsou většinou synové vzpěračů nebo jejich kamarádi,“ popisuje Jílek situaci v oddíle.

Návštěvu pak odvádí do kanceláře a sám začíná rozhovor o rozvířeném dopingovém případu Oty Zaremby. „Dostávali státem řízený doping od svých doktorů a ještě si přidávali sami, aby utáhli ještě víc. Šmelilo se s tím jako tenkrát ze vším. Navíc přitom nepustili z ruky cigáro a teď si stěžují, že mají zničené zdraví,“ kroutí hlavou Jílek. On sám, jak říká, nikdy nebral, protože se nepohyboval v té nejvyšší třídě, a stejně prý přistupuje ke svým sedmi dorostencům, které má v plzeňském oddílu na starosti.

Jedním z nich je i dvacetiletý Petr Věžník. Nedávno skončil průmyslovku a teď se chystá nastoupit do práce v tiskárně. Na trénink chodí třikrát týdně, na první pohled ale zažité představy o mohutných silácích nesplňuje. „Osobák mám 120 kilo v nadhozu a sto kilo v trhu,“ říká, zatímco zkouší nadhozem zvednout devadesátikilovou činku. Ke vzpírání ho přivedl kamarád, jehož otec vzpíral. Začínal před pěti lety, kdy vážil 58 kilo a připadal si slabý. Dnes má 73 a jeho svalnaté ruce už budí kýžený respekt. Vzpírání, což mimo zvedání činek pro Petra zahrnuje i atletický trojboj, mu dává „dobrý pocit“ a zdravotních potíží se nebojí, naopak je přesvědčen, že tenhle sport jeho zdraví prospívá. Zatím se obešel bez zranění, takže jeho praktický lékař o jeho koníčku neví. Až se to dozví, začne se podle trenéra vzpěračská kariéra komplikovat. „Je to potíž. Když kluk přijde k doktorovi, že ho něco bolí, a řekne, že vzpírá – okamžitě mu to zakážou. Prostě se bojí,“ říká Jílek.

Až bude blízko titulu

Praxi „raději zakázat“ potvrzují i samotní lékaři. „Stává se to, protože obvodní lékaři nemají a ani nemusejí mít podrobné znalosti ohledně konkrétních sportů. Já osobně bych bez podpůrných látek, v rozumné míře a v kombinaci třeba s plaváním dítěti vzpírání povolila. Ale raději bych rodiče poslala na specializované oddělení sportovní medicíny, kde jsou na to odborníci,“ říká pediatrička Jarmila Seifertová.

Problém ale je, že podpůrné prostředky pro nárůst svalové hmoty jsou příliš lákavé na to, aby jim vzpěrači odolali. Mladí většinou používají ty legální s vysokým obsahem bílkovin, které se dají koupit za tři stovky v posilovně. O těch dalších se mluví shovívavě. „Že Zaremba bral? Prášek z vás stejně mistra světa neudělá. Stejně si to musel vydřít,“ říká Petr, sám by prý ale žádné steroidy nikdy nevzal. „Huntovat si zdraví kvůli svalům nebudu, to mě ani nenapadne,“ říká rozhodně.

O čtyři roky mladší Jakub Zacharda (16) v tričku amerických speciálních jednotek SWAT má ohledně vzpírání větší plány a s dopingem si není tak jistý jako Petr. „Doping se bere ve většině silových sportů a v určité situaci bych o něm sám uvažoval. Kdybych po dvacítce věděl, že na to mám, trénoval bych stejně jako ostatní a měl možnost být první, nebo pátý, tak bych do toho šel,“ říká Jakub. K velké čince jej přivedl otec, sám bývalý vzpěrač, už jako desetiletého. Mimoto hraje Jakub závodně ještě hokejbal. Trénuje každý den, o víkendu jezdí na soutěže a ještě stíhá studovat průmyslovku. „Mám výhodu, že mi táta poradí, jak se to dá dobře brát. Jen malé množství, dobře a vyváženě jíst a nechlastat do toho,“ říká Jakub o svém vztahu k dopingu. „O tom je vrcholový sport.“

Se stejným pohledem se netají ani jeho otec. „Kdyby byl syn blízko důležitého titulu, nedivil bych se mu, že by po nějakém dopingu sáhnul. Ale je to jeho rozhodnutí, do ničeho ho nenutím,“ říká pan Zacharda.

Kdo nesype

O tom, že ve vrcholovém sportu je normální brát zakázaný doping, neboli „sypat“, jsou přesvědčeni všichni oslovení vzpěrači junioři i jejich trenéři. Anabolické steroidy se totiž dají snadno objednat přes internet, informacemi o užívání se diskusní fóra na serverech s tematikou kulturistika či fitness jen hemží. „Zdar. Cvičím už asi 7 měsíců a je mi 15 let. Chtěl bych zkusit ňáký steroidy, ale chtěl bych je brát jenom chvilku, abych trochu přibral svaly. Nemůžete mi někdo poradit? A když je přestanu třeba po 14 dnech brát, nezmenší se mi zpátky svalová hmota?“ ptá se například uživatel 50 Cent na serveru www.posilovani.net. Několik diskutujících mu braní steroidů v tomto věku rozmlouvá, pak ale do debaty zasahuje administrátor serveru: „Brát steroidy je špatně, to máte pravdu, ale pokud chceš uspět ve vrcholovém sportu, tak se tomu stejně nikdy nevyhneš. Nebo si myslíš, že většina sportovců nesype?“

V podobném duchu mluví o dopingu také Pavel Ditrich (40), trenér mládeže dalšího vzpěračského oddílu – v Teplicích. „I za nás se bralo. Ale nikdy jsem neslyšel slovo musíš. Dnes to podle mě není jiné,“ říká Ditrich. Bral tedy i on sám a hlavně, radí brát svým svěřencům? „Na to vám neodpovím,“ směje se trenér. Proč? „Prostě ne. Nikdo vás nenechá nakukovat do vlastní kuchyně.“

Na žíněnkách za ním mezitím s dlouhou činkou zápolí malí borci, z nichž nejmladšímu je pouhých deset let a jmenuje se Tomáš Pecka. Baculatému sympaťákovi se zářivýma černýma očima neřeknou ostatní kamarádi a trenéři jinak než Čemerkin, podle světového rekordmana, kterému je Tomáš podobný postavou. Do oddílu ho přivedl otec, který se zná s trenérem. Nejprve dostal místo činky koště a celé prázdniny trénoval techniku. Když se pak přišel předvést trenérovi, přesvědčil ho a koště vyměnil za tyč k čince. Dnes už se chlubí svým rekordem třicet kilo trhem. Na dnešním tréninku už piluje techniku s desetikilovou činkou, hází medicinbalem a běhá.

Kluci jako malý Tomáš jsou dnes ale v českém vzpírání čím dál větší vzácností. „Vzpírání je v krizi, je to nemoderní sport,“ stěžuje si trenér Ditrich. Zájem dětí mu kradou počítače, skateboard, karate nebo nablýskané posilovny. Zájemce o vzpírání tvoří i v Teplicích většinou synové trenérových kamarádů, i když Pavel Ditrich hledá, kde se dá. „Jsem jako lovec, když vidím kluka s dobrou konstitucí, sám ho oslovím, jestli by si to nechtěl zkusit,“ říká Ditrich. „A zdravotní komplikace? Není to horší než v ostatních sportech.“

O krok napřed

Šéf kliniky tělovýchovného lékařství v pražské motolské nemocnici Jiří Radvanský to tak jednoznačně nevidí, byť odsudku vzpírání se novinář nedočká. „Vzpírání juniorů bych doporučil určitě méně než jiné sporty, protože může dojít snáze k přetížení. Například chrupavky jsou velmi citlivé a pravděpodobnost, že je přetížíte, je u vzpírání vyšší,“ říká Radvanský. „Jinak bych ale vzpírání jako více škodlivé nevypichoval.“ Větší problém vidí doktor Radvanský v motivaci trenérů vychovávat mistry. „Trenér nemá motivaci vychovat zdravého a slušného člověka, ale dostává prémie za to, když vychová mistra Evropy – to je špatně.“ To ale trenér Ditrich odmítá: „Nejde mi o mistry. Ale já je tu chci udržet do osmnácti, ochránit je před marihuanou a partami. Po osmnácti v tomto sportu stejně nemají budoucnost.“

Ze všech borců v Česku má jen patnáct možnost věnovat se vzpírání profesionálně. Tedy pobírat od státu dotaci, která činí zhruba deset tisíc korun měsíčně, a reprezentovat ho na oficiálních soutěžích.

V teplické tělocvičně se mezitím naplno rozjel trénink a hlavní slovo má postarší muž, který nemůže hýbat krkem, při změně pohledu proto otáčí celým trupem. Na první pohled je jasné, že tady má velkou autoritu, každý mladý silák mu uctivě podává ruku a zdraví ho. Jde o šéftrenéra Václava Profta. „Poslední čistá olympiáda proběhla v roce 1964, od té doby vládnou vzpírání steroidy,“ nešeří Proft skepsí. Sám v půlce šedesátých let s aktivním vzpíráním skončil kvůli zdravotním problémům se zády. „Farmaceutické firmy budou vždy o krok napřed před antidopingovými inspektory a dokáží vynalézt nové látky, které užívání zakázaného dopingu překryjí,“ říká trenér. „Dříve se jednalo o souboj kapitalismus versus socialismus. Dnes se to bere stejně, ale sofistikovaněji. Jde o peníze, které se ve sportu točí.“

Olympijský vítěz

Invalidní důchodce Ota Zaremba, někdejší olympijský vítěz ve vzpírání, se chce soudit se státem. Sice na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století věděl, že mu lékaři dávají doping – hlavně steroidy –, ale dnes jim vyčítá, že mu zhuntovali zdraví, a chce vymoci na státu statisíce korun. Donedávna se o něm psalo jako o dosud nepřekonaném československém vzpěrači, který kromě zisku zlaté medaile z olympiády v Moskvě je bývalým držitelem čtyř světových a šedesáti čtyř československých rekordů. V roce 1980 byl vyhlášen nejlepším tuzemským sportovcem roku, o rok později světovou vzpěračskou organizací nejlepším silákem všech vah. Teď se ale přiznal, že dopoval, a je mu jedno, že přijde o prestiž i rekordy. „Jsem nemocný, mám odepsané klouby, trenér, který mi podpůrné látky dával, by měl být odsouzen a já odškodněn,“ říká. Přesto zůstává vzorem pro mladé sportovce. „Raději první s anaboliky než pátý bez nich,“ říkají jeho následovníci.

Myslíte, že je současný sport očištěn od dopingu? Diskutujte na www.respekt.cz