Ven letadlem, doma busem

Máme brát na palubu rizikové pasažéry? A hlavně – jak je určit? Tyto dvě otázky hýbou světem leteckých přepravců. Ukázky mantinelů najdeme v Izraeli, dokonalé zkumavce vyhrocených situací. Na zahraničních spojích tam neběží dělící čára mezi Židy a Araby, ale mezi Palestinci z obsazených území (ti létají z Jordánska) a izraelskými Araby (ti létají z Izraele). Na první pohled to sice zavání diskriminací, nicméně funguje to podle principu občanství. Máš izraelský pas?

Tak letíš z Tel Avivu, ale před nástupem tě pořádně probereme. Nemáš izraelský pas? Tak letíš z Ammánu, a je-li zrovna uzávěra teritorií, v Gaze si pěkně počkáš. Složitější je to na domácích linkách, jak již v červnu vypátral deník Ha’arec. Z letů společnosti Tamir na trasách mezi Galileou (Roš Pina a Kirjat Šmona) a Tel Avivem byli vyloučeni izraelští Arabové. Důvod? Ekonomický. Společnost Tamir v březnu vyhrála tendr ministerstva dopravy na tyto spoje, ale již v dubnu ministerstvo průmyslu a obchodu zastavilo původně dohodnutý měsíční příspěvek na bezpečnost ve výši 30 tisíc šekelů (150 tisíc Kč), takže na zmíněných terminálech nebyla zprovozněna skenovací zařízení na bagáž. Co teď? Buď letí bez prohlídky všichni, nebo neletí nikdo, řekne liberál. Jenže ministerstvo dopravy – na pokyn kontrarozvědky Šin Bet – rozhodlo, že z letů budou vyloučeni arabští cestující. V praxi jde celkem o prkotinu, neboť v tak malé zemi, jakou je Izrael, se na domácích destinacích používají téměř výhradně autobusy (cynik by dodal, že je úspěšně používají i teroristé), ale v principu je to ryzí ukázka diskriminace, ač to ministerstvo dopravy popřelo („je to technický kiks a hledáme řešení“). Důvod k protestům ve světě? Po 10. srpnu se do nich nějak nechce.