Týden mezi londýnskými muslimy

Žijí na nejlepším místě, na jakém muslim může žít. Mají možnosti, o jakých se jejich rodičům ani nesnilo. Sami to říkají. A přesto někteří z nich chtějí povraždit co nejvíce lidí ve svém okolí. Britští muslimové mají problém. A my všichni ostatní – jejich potencionální oběti – s nimi.

Přímo před očima se mi ze strany na stranu komíhá dlouhý sukovitý snědý prst. Starý muž se zlobí. Na krku mu naběhly žíly, hlas se mu třese, oči hoří hněvem. „Nikdy se mě na takové věci nesmíš ptát. NIKDY!“

Couvám rozlehlou halou nové moderní mešity na ulici Upton Lane ve čtvrti Forest Gate ve východním Londýně. „Nechtěl jsem vás urazit. Jenom to chci vysvětlit!“ Stařec bojovně vystrkuje bradu zarostlou dlouhým bílým vousem. „Nikdy!“ Tenhle rozhovor je u konce.

Venku před mešitou jsou ulice čtvrti Forest Gate tak barevné, jak si jen lze představit. Tváře lidí na hlavní třídě jsou černé, hnědé i žluté, občas, když se hodně soustředíte, zahlédnete i nějakou bílou. Východoafričanky jsou zahalené v pestrých teplých barvách, starší muslimové z Asie nosí volné béžové košile překryté tmavšími vestami. Ženy jsou zahalené i odhalené, tváře mužů vousaté, kníraté i hladké, hlavy zdobí čepičky, turbany i afro účesy. Na to všechno ještě před okamžikem shlíželi dva muži opření o zábradlí vchodu do místní mešity. Ten mladší z nich, zhruba čtyřicátník, měl na sobě dlouhou hnědou košili a vestu, smál se a tvář mu zdobily černé husté vousy. Je stavitel a mešita je prý jeho dílo.

Starší z nich, snad šedesátník, byl celý v bílém a na hlavě měl bílou čepičku. Je správcem mešity, ale mluvit o ní s nikým nemůže, neboť k tomu je oprávněn pouze autorizovaný mluvčí. Ten tu teď právě není. Důstojně vypadající muž je přesto ochotný na několik základních otázek odpovědět. Odvádí mě do hloubi budovy, míjíme rozlehlou modlitebnu pokrytou zeleným kobercem, usedáme do křesílek v malé místnosti za ní. Nuže?

Ve čtvrti Forest Gate, nedaleko odsud, se před dvěma měsíci střílelo. Dvě stovky policistů tu obklíčily dům bratří Mohammeda Abdula Kahara a Abula Koyaira, britských muslimů pakistánského původu. Bratři byli podezřelí z výroby výbušnin, policie hledala potřebné chemikálie. Při zatýkání někdo prostřelil Kaharovi rameno. Dnes jsou oba mladí muslimové bez obvinění na svobodě, zranění se prý hojí. Policie se omluvila. Po nepovedeném zátahu ve Forest Gate následovaly hlasité demonstrace místní muslimské komunity a policejní akce je teď pro britské muslimy dalším důkazem nespravedlnosti – celý svět si myslí, že jsou teroristé, oni sami se přitom považují za oběti.

O tom ale teď řeč nepovedeme. Správce mešity by nejspíš nemohl, ani kdyby opravdu chtěl – žije tu čtyřicet let, jenže neumí moc anglicky. Jisté je, že pro něj ulice barevné nejsou. „Žije tu dvacet tisíc muslimů,“ vysvětluje. A kolik je těch ostatních? „Nevím, dvacet tisíc muslimů,“ opakuje starý muž. Do Británie se přistěhoval z Indie. Usadil se ve východním Londýně. Nikdy nebydlel jinde. Mešita má teď nového imáma. Také přišel z Indie. Také neumí moc anglicky. „A proč jste sem před čtyřiceti lety vlastně z rodné země přišel?“

Dosud vlídný starý muž ztuhne. „Na to se mě nemůžeš ptát.“

„Proč?“

„Nemůžeš klást takové otázky.“ Chvíli na sebe hledíme. Muž vstává.

„Ale proč? Tak mi to neříkejte, když o tom nechcete mluvit.“

„Nikdy nesmíš klást takové otázky.“

„Ale proč?“

„Nikdy se nesmíš ptát PROČ!“ začíná stařec křičet. „To si pamatuj. NIKDY!“

„Proč?“ špitnu ještě. Přímo před očima se mi ze strany na stranu komíhá dlouhý sukovitý snědý prst. „NIKDY!“

Záhada

V Británii žije podle odhadů něco ke dvěma milionům muslimů. Z větší části jde o mladé lidi, kteří se tu už narodili – jejich rodiče sem přišli v padesátých a šedesátých letech za prací. Větší část pochází z Pákistánu, Bangladéše a Indie, časem přibyly nové vlny ze Somálska, Bosny, Blízkého východu. Žijí koncentrováni v několika městech a městských čtvrtích, dobrou polovinu z nich najdete v Londýně.

Až donedávna je nikdo moc nevnímal jako náboženskou skupinu. Britští muslimové o sobě sice dali vědět koncem 80. let po vydání Rushdieho Satanských veršů, kdy pálili podobizny spisovatele a požadovali zákaz zmíněné knihy, tehdy to ale bylo vnímáno jako výstřelek několika radikálů. „Myslím, že jsem je vůbec nevnímal jako muslimy, to začalo až po 11. září. Do té doby to prostě byli Pákistánci nebo Bangladéšané,“ vysvětluje Angličan Andrew Haldenby, šéf jednoho z londýnských think-tanků. Sám vyrůstal ve čtvrti, kde bylo přistěhovalců z Asie habaděj. Ve škole se kamarádili, ale občas se prý taky kvůli rozdílnému původu a barvě pleti porvali. „Jsou Britové rasisti? Ale jistěže trochu ano,“ říká pan Haldenby, který jinak soužití muslimů a zbytku společnosti popisuje jako existenci dvou paralelních světů oddělených skleněnou zdí, kterou málokdy někdo prostoupí. „Jako děti jsme se stýkaly, ale třeba naši rodiče na jedné i na druhé straně to moc rádi neviděli.“

Dnes se Andrew Haldenby cítí být ohrožen něčím, co nedokáže příliš vysvětlit. Líbí se mu multikulturní ulice Londýna, přál by si, aby byly ještě barevnější. Zároveň vnímá, že se z něj stal terč. Za okny v těchto dnech procházejí zesílené policejní hlídky v křiklavě zelených vestách, na letištích se kvůli bezpečnostním opatřením tvoří tragické fronty, tlampače v metru dokola upozorňují cestující, aby nikdy a za žádných okolností nikde nenechávali bez dohledu svá zavazadla. Londýn má daleko k panice, lidé v podzemce nedají ve chvíli, kdy vlak neohlášeně zastaví uprostřed tunelu a světla pohasnou, ani hnutím brvy najevo jakoukoli nervozitu. Přesto nelze přehlédnout, že se hlavní město Velké Británie po loňských útocích v hromadné dopravě a týden starém hromadném zatýkání, jež podle policie zabránilo masakru o rozměrech 11. září, stalo evropským teroristickým cílem číslo jedna. Většina společnosti teď působí zaskočeně. Andrew Haldenby, jehož think-tank se na otázky muslimů nebo přistěhovalectví nespecializuje, je v pátrání po příčinách náhlé změny klimatu v Británii bezradný. Mluví o problémech přistěhovalců s jazykem a adaptací na nové prostředí, vlaky však vyhodili do vzduchu mladíci narození v Británii, studující na britských školách a proplétající se suverénně každý den davem na britských ulicích. „Mám mezi muslimy přátele,“ říká Andrew Haldenby, „ale o těchto věcech se spolu opravdu nikdy nebavíme.“

Vánoce

Džamil Ahmed (35) má ruce potřísněné barvou. Usměvavý rtuťovitý Brit bangladéšského původu právě v ateliéru nad muslimským módním butikem Arabské noci připravuje svou první výstavu. Dole v obchodě prodávají zahalené mladé muslimky barevné dámské šaty. O patro výš se o zeď opírají Džamilovy obrazy s motivy barevných geometrických vzorců prostoupených ozdobným arabským písmem. Džamil doufá, že jeho práce dokáží přispět k překonání bariéry mezi muslimy a zbytkem společnosti. Je přesvědčen, že krása, která z nich vyvěrá, je univerzální a zasahuje každého.

Džamilův otec, vyučený krejčí, přišel – podobně jako další muslimové – do Británie v 60. letech. Tehdy se imigrace z bývalých britských kolonií vystupňovala kvůli obavám, že chystaný přistěhovalecký zákon přibouchne obyvatelům kolonií brány Británie navěky. Muži z pákistánských, bangladéšských a indických vesnic tedy spěchali do Británie vydělávat peníze. Nepočítali s tím, že se tu usadí. Nepřemýšleli, jak tu zařídit budoucnost pro své děti. Byli přesvědčeni, že tu jsou dočasně a že se i s penězi brzy vrátí zase domů. Mezi muslimy se tomu dnes říká „mýtus návratu“. Nevedl přistěhovalce k vytváření vlastních institucí, nenutil je přemýšlet o tom, jak se zapojit do života hostitelské země. Byli tu jenom na skok. Integrace se tak podle tvrzení samotných muslimů zdržela dobře o dvacet nebo více let.

Džamilův otec žil v zemi dlouho sám. Spojení nebylo zdaleka tak snadné jako dnes, muži se dostali kvůli drahým letenkám a pracovnímu vytížení domů za svou rodinou někdy jednou za rok, někdy za dva. Džamilův otec vydržel věřit ve svůj návrat do roku 1984, kdy ho do Londýna konečně následovala jeho žena i s dětmi. Džamilovi bylo tehdy 13 let.

„Přijeli jsme o Vánocích. Byla mi zima. Hned první den nám někdo rozbil okno. Stýskalo se mi a chtěl jsem domů,“ vzpomíná na svůj příjezd Džamil. Doma – tedy v Bangladéši – bydlel na vesnici. V Londýně ho čekal těsný byt a škola, ve které se mluvilo jazykem, z něhož neznal ani slovo. Dodnes vzpomíná na svou učitelku, „trpělivou a strašně milou anglickou dámu“, která ve svém volném čase vyráběla speciální pomůcky, aby Džamila a pár dalších přistěhovalců naučila anglicky. Dnešní malíř stejně tak vzpomíná na vcelku časté, rasově motivované rvačky. Čtvrť Tower Hamlets, ve které bydlel a dodnes bydlí, tehdy byla ještě obyčejná dělnická oblast východního Londýna, kde přistěhovalci tvořili jenom malou část obyvatel. Dnes je to už jinak, ve třídách sedí i 95 % potomků přistěhovalců a podle Džamila je to dobře – alespoň se zbavili rasismu.

Přišly ale jiné problémy. Přestože Džamilova cesta britským vzdělávacím systémem skončila úspěšně – vystudoval univerzitu, stal se počítačovým inženýrem a pracoval pro nadnárodní investiční banku –, není typická. Mladí muslimové mají ve svých řadách nejvyšší počet mladých lidí bez dokončeného středního vzdělání a také třikrát vyšší nezaměstnanost než zbytek populace. Po ulicích se prohánějí gangy mladíků, kteří frčí v drogách.

Sám Džamil o svou práci v bance přišel po 11. září 2001. „Řekli nám na rovinu, že je to kvůli teroristickým útokům, že se trhy propadly a oni musí propustit část podpůrného personálu. Jestli jsem byl propuštěn právě já proto, že jsem muslim, to se můžu jenom domýšlet,“ vypráví Džamil, z něhož teroristické útoky na New York a Washington udělaly malíře, což ho zatím uživit nedokáže, a sociálního pracovníka pro práci s mládežnickými gangy ve službách radnice městské čtvrti Tower Hamlets, což mu prý jakýs takýs příjem zajistí.

Prázdné místo

Je středeční podvečer, na ulici dopadají šikmé paprsky slunce a na vyprázdněném tržišti Tower Hamlets se naparuje napomádovaná a oteplákovaná skupina přibližně dvaceti snědých puberťáků. Bundy s kapucí, tenisky, náušnice. A zjevně docela nuda. Kluci stojí, hledí, přešlapují, čekají.

Kousek dál na přechodu proti mně stojí asi patnáctiletý výrostek v obrovské bílé bundě, modrých kalhotách a nezbytné bílé muslimské čepičce na hlavě. Pod rozepnutou bundou je vidět tričko s nápisem Islámský životní styl. Kluk drží v ruce litrovou láhev whisky Jack Daniels a hledí mi upřeně do očí. Naskakuje zelená, potkáváme se přesně uprostřed. „Hey boss,“ jde puberťák na věc, „nekoupíš láhev za 10 liber?“

„Nechci.“

„Jseš si jistej?“

„Víc než jistej.“

Kluk se rozhodně zastaví. „Vážně úplně

jistej?“

„Úplně jistej.“ A taky nepatrně nervózní. Oči mi rychle brousí po okolí. Prázdná ulice. Skupina výrostků kousek za zády. Proti tmavnoucí obloze se rýsují mohutné půlměsíce na střeše Východolondýnské mešity. Za nimi vykukují mrakodrapy City, londýnského finančního centra.

„Tak fuck you,“ vyhodnotí situaci mladý grázlík a mizí směrem k partičce na tržišti.

Neměl by tu být Džamil se svým sociálním programem? Dnes odpoledne jsme spolu měli sraz několik kilometrů odtud, v úzké uličce na hranici luxusní čtvrti byznysmenů Canary Wharf. Jeho mobilní sociální jednotka je ve spolupráci s policií nasazována všude tam, kde se odehrávají střety mezi gangy. Džamil přijel v náklaďáku plném elektronického vybavení – velkoplošná obrazovka, počítače s připojením na internet, videohry. Do náklaďáku se vzápětí nahrnuli rozjívení kluci, úplně stejní jako ti, které jsem před chvílí minul na tržišti. Nejdřív se pustili do vášnivé debaty o existenci duchů, hlavní bod programu měl ale přijít později – všichni společně zkouknou na obří obrazovce přátelský fotbalový mač mezi Anglií a Řeckem. „Přicházejí sem, protože tohle vybavení doma nemají,“ vysvětluje malíř ve své roli sociálního pracovníka. „Když s nimi pracuje policie, sjednotí se proti ní. My jsme ale jedni z nich, důvěřují nám a berou nás vážně.“

Džamil si je vědom, že možná pracuje s potencionálními teroristy. Jestliže totiž problémy s gangy, drogami a alkoholem má v podstatě každá chudá městská komunita bez ohledu na národnost či náboženství, ta muslimská začala nedávno produkovat sebevražedné atentátníky. „Ano, jsou to lidé, kteří mohou být náchylní k extremismu. Je potřeba je dostat z ulice, zabavit je. Nebo se dostanou do rukou lidem, kteří zaplní to prázdné místo v nich,“ vysvětluje Džamil.

Víra na odiv

Prázdným místem myslí neúspěch, rozčarování a pocit odcizení. Zdá se, jako by britští muslimové chodili v začarovaném kruhu – jen málokteří z nich tvrdí, že neúspěchy ve škole jsou způsobeny diskriminací. Běžně dávají vinu sociálním podmínkám a tradičně založeným rodičům, kteří sami žádné velké vzdělání nemají, nikdy své děti do žádné velké kariéry netlačili, spíše naopak – přišli do Británie vydělat peníze a od svých ratolestí očekávali, že přiloží ruku k dílu, jakmile to jenom bude možné.

Neúspěch ve škole samozřejmě plodí vyšší nezaměstnanost, i když tady už je situace složitější. Britská BBC provedla loni experiment, když rozeslala různým firmám identické životopisy opatřené různými jmény – zjevně anglickými, černošskými a muslimskými. Výsledek nebyl pro britskou společnost nijak lichotivý – na deset přijatých Angličanů připadalo šest černochů a tři muslimové.

Klíčovým slovem při rozhovorech s londýnskými muslimy o jejich problémech je tak nespravedlnost. Ta domácí jaksi samozřejmě. Pak je tu ale ta mezinárodní, která dokáže rozpálit muslimskou představivost více než cokoli jiného. Zeptejte se britského muslima, co je příčinou domácího terorismu, a můžete si být téměř jisti, že odpověď bude obsahovat slova: Irák, Bush, Blair, Afghánistán, Palestina, Izrael a nově Libanon. Mladí britští muslimové propojují jednoznačně islám s politikou – a politicky si nejlépe rozumí s radikální populistickou levicí reprezentovanou např. Georgem Gallowayem, obskurním předákem strany Respect (shoda názvu s titulem tohoto časopisu je zcela náhodná), obviněným v USA z kšeftů ze Saddámem Husajnem v rámci programu OSN Ropa za potraviny. Hlavním bodem programu Respectu, jehož jediný poslanec Galloway porazil dlouholetou labouristickou poslankyni právě tady v Tower Hamlets, je okamžité stažení vojsk z Iráku.

Nadšený zájem britských muslimů o otázky zahraniční politiky zjevně souvisí s pocitem rozštěpené identity. „Z filozofického hlediska jsem muslim, z národního Brit,“ vysvětloval mi v baru mladý zaměstnanec odboru vzdělávání na místní radnici Muhamad Abul Kalam. Muhamad je zároveň aktivistou Islámského evropského fóra, organizace, kterou někteří muslimové v Británii a publicisté podezírají z úzké spolupráce s ideologicky radikálním Muslimským bratrstvem. Štíhlý Muhamad byl na cestě z mešity zpátky do práce, na hlavě měl nepostradatelnou čepičku a špičku brady mu zdobily řídké dlouhé vousy.

Muhamad podobně jako jiní oslovení mladí lidé tvrdí, že jejich generace začíná vyznávat – na rozdíl od svých rodičů – skutečný islám. První generace britských muslimů podle něj nedokázala rozlišovat mezi tradicí svého vesnického života a islámem. Nová britská generace, která je gramotná, vzdělaná a také z mnoha stran zásobovaná informacemi, ať už prostřednictvím internetu nebo přímo v mešitách, umí proniknout ke skutečné čisté víře oproštěné od vesnického folklóru. Mladá generace se podle Mohamada i mnoha dalších muslimů vrací k víře jako ke zdroji své skutečné – a také společné – identity, jíž jejichž rodiče, rozdělení zeměmi původu, rozdílnými zvyky i jazykem, nemohli nikdy dosáhnout. V Británii starší muži nosí tradiční pákistánské nebo bangladéšské oděvy, zatímco mladí se oblékají do bílých rób, které se ve shodě s radikální vahábitskou věroukou nesmějí dotýkat země. Univerzitně vzdělané mladé muslimky indického původu, které mi v baru nad porcemi tradičních indických jídel vysvětlovaly názvy různých typů zahalení, nosí své hidžáby navzdory prosbám matek, aby to nedělaly. „Naše matky nebyly v Indii zvyklé dávat svou víru na odiv. My jsme na ni ale hrdé,“ smála se jedna z nich, Remona Aly, zástupkyně šéfredaktorky časopisu pro muslimský životní styl emel. V příští vteřině vsítila Anglie čtvrtý gól Řekům a mladá zahalená žena málem spadla radostí ze židle.

Když najdeš rozházený pokoj

Na střeše muslimského střediska pofukuje příjemný podvečerní vítr. Abdur Rahman sem vystoupil ze svého rozhlasového studia umístěného v nejvyšším patře moderní rozlehlé budovy sousedící s neméně moderní a novotou svítící Východolondýnskou mešitou. Vpravo se na obzoru rýsují mrakodrapy City, finančního centra Londýna, Británie a celého světa, vlevo mrakodrapy Canary Wharf, kancelářské hypermoderní čtvrti vybudované docela nedávno na místě bývalých londýnských doků. Mezi tím Tower Hamlets, jedna z nejchudších čtvrtí v Londýně. Abdur tu ukazuje na činžáky a vysvětluje sociální problémy muslimů, kterým se však on, podobně jako výše zmíněný Džamil, dokázal vyhnout. V bytech o třech pokojích bydlí početné bangladéšské rodiny – sám Abdur má pět dalších sourozenců. „Naším zvykem je také neopouštět rodinu, pouze si do ní přivádět partnery a bydlet i s další generací dětí spolu s rodiči. Proto se některé rodiny snaží byty spojovat a tady v okolí mešity se teď staví byty s větším množstvím pokojů.“

Abdur je šéfem Islámského komunitního rádia. Stanice vysílá během ramadánu, kdy má na nábožensky rozjitřenou komunitu největší vliv. Na programu jsou pořady pro všechny věkové skupiny od nejmenších dětí až po nejstarší muslimy, kvůli nimž se také vysílá v jejich rodných jazycích – urdštině, bengálštině nebo somálštině. Vysílají se vzdělávací programy, přednášky vzdělanců. Cílem je formování komunity směrem k umírněnému islámu.

Také Abdur měl v mládí problémy, pak si ale na univerzitě začal klást zásadní otázky po smyslu života a podle svých vlastních slov prozřel. „Teď vím, že se musím pravidelně modlit, protože jinak přijdu do pekla,“ říká bez nejmenšího náznaku ironie či zlehčení ředitel rádia na střeše mešity. „To jsi dřív nevěděl?“ „Věděl, ale jenom povrchně, rodiče mi prostě říkali – modli se nebo přijdeš do pekla. Víc o tom nevěděli. Já jsem ale studoval a vím, jak je peklo strašné,“ vysvětluje Abdur. Také podle něj je příčinou britského islamistického extremismu zahraniční politika Tonyho Blaira. „Lidé vidí tu nespravedlnost – okupace Iráku, Afghánistánu, Palestiny, dodávky zbraní Izraeli. Není správné, že vraždí, to je proti islámu, život je posvátný. Vláda si ale musí klást otázku, proč se islamistický terorismus v Británii zrodil teď a ne dříve.“

Jednu věc britští muslimové vysvětlují s obtížemi. Zdá se, že jsou jaksi citlivější k nespravedlnostem páchaným Amerikou a Velkou Británií. Měli by ale přece protestovat proti vší nespravedlnosti, i té páchané muslimy na jiných muslimech nebo jiných etnikách. „Súdán? Dárfúr? Tak to jsem neslyšel,“ škrábe se na hlavě šéf rádia Abdur. „Proč britští muslimové nebojovali proti zvěrstvům Saddáma Husajna? Neumím odpovědět.“

To již zmíněný Džamil odpověď našel. „Já myslím, že je to jasné. Když přijdete domů, najdete rozházený pokoj a zjistíte, že to udělal váš bratr, reagujete přeci úplně jinak, než kdyby to udělal někdo jiný. Jsme příbuzní ve víře, to je silnější pouto než pouto krve. Já jsem Brit i muslim, ale když jsou teď zájmy Británie a muslimů v konfliktu, trpím.“

Ovlivnit mladého muslima

Haras Rafiq je jednačtyřicetiletý Brit, jeho rodina pochází z Pákistánu. Má hladce vyholenou tvář, na sobě dobře padnoucí tmavý oblek a modrou košili. Dnes dopoledne postává jako netrpělivý nápadník s mobilem u ucha na ulici před mešitou. Za chvíli se uvelebí na pohovce nedalekého portugalského baru, objedná si kávu, zmocní se mých poznámek a začne do nich malovat strukturu nepřítele.

Haras Rafiq založil před měsícem novou islámskou organizaci, Súfijskou muslimskou radu. Slavnostní rozjezd spolku se odehrál s plnou parádou na půdě parlamentu a za účasti politiků všech stran včetně ministryně pro záležitosti komunit Ruth Kellyové. Šéfové organizace říkají, že chtějí zastupovat mlčící většinu britských muslimů, která pochází z Asie a jejíž pojetí islámu je tradiční, soukromé a zásadně se nikdy nemíchá do politiky. „Naši lidé říkávají, že když chce člověk být s bohem, má za sebou zavřít dveře a soustředit se jenom na něj,“ vysvětluje pan Rafiq. Mluví vášnivě a kávy se zatím ani nedotkl.

Do akce za klidný a smířlivý islám Harase Rafiqa zburcovala jeho malá dcera, která mu jednoho dne prostě oznámila, že už nechce být muslimkou. „Muslimové se pořád jenom zlobí, křičí a pálí vlajky, tatínku,“ popisuje svůj zážitek šéf nové organizace. Pustil si prý tehdy televizi a najednou to uviděl – na záběrech pochodovali protestující muslimové, hrozili pěstmi a pálili sochy nějakých politiků.

Haras Rafiq tvrdí, že příčina extremismu leží přímo v Británii, kde se podařilo rozehrát velkou indoktrinační hru především na mladé muslimy z druhé a třetí generace. Britské muslimy dnes zastupují lidé ovlivnění radikálními myšlenkami saúdské odnože islámu, vahábismu, nebo dokonce přímo propojení s extremisty z Blízkého východu. Má na mysli největší britskou zastřešující organizaci Muslimská rada Británie (Muslim Council of Britain, MCB), která zastřešuje 400 různých nepřehledně propojených organizací a spolků. Některé z nich teď Haras Rafiq rychlými tahy zakresluje do trojúhelníku v mém bloku. Někde hodně nahoře v hierarchii rozeznávám známé Islámské evropské fórum provázané s Muslimskou asociací Británie fungující jako britská pobočka Muslimského bratrstva. Struktura se za několik okamžiků stává nepřehlednou. Jisté je jedno – na vznik Rafiqovy organizace reagovala Muslimská rada hystericky.

„Když chcete ovlivnit mladého muslima, nejdřív mu vysvětlíte, že na víře, tak jak ji praktikovali jeho rodiče, je všechno špatně. Tak v něm vytvoříte vakuum a k jeho zaplnění využijete různé organizace, skrze které mu sdělíte, co potřebujete,“ vysvětluje svoji interpretaci britského islámského probuzení aktivista Haras Rafiq.

My si to pěstujeme

V páteční podvečer se v kulturním středisku čtvrti Forest Gate koná charitativní akce, jejímž cílem je vybrat peníze na podporu obětí války v Libanonu. Po stranách pódia jsou velkoplošné reklamy na zmíněný časopis muslimského životního stylu emel. Za mikrofonem je americký folkař – konvertita, jehož písně volají po spravedlnosti a dovolávají se boha. Vystoupení se prolíná se záběry rozbombardovaných libanonských měst. Publikum zcela zaplněné haly je rozděleno – ženy vlevo, muži vpravo. Ženy nadšeně tleskají do rytmu písní, muži popocházejí po sálu i chodbách, poplácávají se po ramenou a chlapsky se zdraví.

Jedním z účastníků je i místopředseda Muslimské rady Británie pro právní záležitosti Abdul Rahman Jafar. Setkali jsme se o hodinu dříve před nedalekou radnicí, kde mladý funkcionář spolu se dvěma dospívajícími dívkami, několika staršími muži a jednou zástupkyní strany Respect předával místnímu labouristickému poslanci Stephenu Timmsovi petici za okamžité stažení britských vojsk z Iráku. Podle Abdula Rahmana Jafara je jednoznačnou příčinou terorismu zahraniční politika Velké Británie. „My si svou zahraniční politikou extremismus pěstujeme. Saddám Husajn byl sekulární diktátor, který násilím potlačil všechny formy náboženského extremismu. A my tam jdeme a zabijeme 100 000 lidí! Co za to dostaneme? Náboženský extremismus!“

Zástupce šéfa MCB teroristy neomlouvá, ale jejich motivům úplně rozumí. „S motivy nemám problém,“ říká. Což také vysvětluje skutečnost, proč jsou politické požadavky MCB, vyjádřené mimo jiné bezprostředně po protiteroristickém zátahu minulý týden v otevřeném dopise Tonymu Blairovi, vlastně ve shodě s tím, co britské společnosti vyčítal loni na videozáznamu i jeden z atentátníků, který odpálil vlak londýnského metra. Abdul Rahman Jafar tady na chodbě kulturního střediska vlastně také ani nijak neodmítá propojení své organizace s extremistickým Muslimským bratrstvem. „Podívejte, oni jsou přeci pro demokracii. A ve všech uprchlických táborech je jejich největším soupeřem al-Káida.“

Akce je u konce. Ve foyeru posedávají spokojení muslimové a dávají se spontánně do hovoru. „Musíte přijet v neděli do Manchestru, budeme tam mít velkou akci, čekáme 18 000 lidí!“ přesvědčuje mě zjevně dobře naladěná žena ve středním věku. „Bude to něco jako protest a budou tam vystupovat naši vzdělanci, kteří nám spoustu věcí vysvětlí,“ usmívá se. Hned vedle dělá reportér muslimské televize rozhovor s tříletým chlapečkem a jeho maminkou. Je už pozdě. Bez obav vyrážím do noci na metro.