Teroristy potřebujeme

Proč se podařilo tak hladce předejít teroristickému útoku na letadla v Británii? Ze značné části díky Pákistánu. Koncem roku zachytily tajné služby nezvyklé pohyby peněžních částek na kontech některých lidí a dospěly k závěru, že mají v úmyslu hromadný útok na letadla. Rozhodující krok byl vykonán v Pákistánu, kde také zatkli největší rybu – Rašída Raúfa. Ministr vnitra Aftab Šerpao pak řekl, že Raúf prozradil vyšetřovatelům „hodně indicií, které spojují případ s Afghánistánem, zvláště s al-Káidou a Usámou bin Ládinem“.

Jenže britští vojáci, kteří se nyní v rámci mise NATO rozmístili v jihoafghánské provincii Hílmand, nemohou Pákistánu přijít na jméno. Bojovníci guerillového Tálibánu totiž využívají Pákistán jako své operační zázemí a podle reportů Scotland Yardu jim přitom pomáhá pákistánská tajná služba Inter Services Inteligence (ISI). Kde je tedy problém země, která se chlubí největšími úspěchy ve válce proti terorismu na světě (1000 zatčených militantů, byly tu dopadeny téměř všechny z pochytaných celebrit al-Káidy), ale zároveň zůstává nevyčerpatelnou základnou pro teroristické aktivity všeho druhu?

Diktatura s přemírou demokracie

I když je Pákistán vojenskou diktaturou, kde vládne generál jednotek commandos dosazený vojenským pučem, obyvatelé se mohou těšit z takových svobod, které nejsou obvyklé ani na Západě. Podnikat či pracovat lze prakticky bez formalit, evidence obyvatel tu neexistuje, média fungují svobodně, stejně jako politické strany, do lokálních záležitostí se stát nemíchá a rozhodují si o nich rady starších.

Vírou i způsobem života je v této stopadesátimilionové zemi islám a jakkoli se do něj opřít je nemožné i pro nejvyššího muže ve státě. Když například před rokem po londýnských atentátech prezident Mušaráf vyhlásil, že je třeba zavřít část z 13 000 náboženských škol, po čase to celé potichu vyšumělo. Země má mnoho vnějších i vnitřních problémů: jmenujme například tradiční kmenovou společnost, nestabilní sousedy a permanentní válečný stav s Indií.

Tyto věci pak ovlivňují pákistánský boj proti terorismu, kde je na místě známé přísloví o vlku a koze. Tuto oblast má na starosti právě ISI, která je jako tajná služba součástí armády, šéfuje jí armádní důstojník a zodpovídá se náčelníkovi generálního štábu. Do současných rozměrů státu ve státě jí hodně pomohl prezident Ziaúl Hak, který se k moci dostal v roce 1977 a reformoval službu tak, aby dokázala především pracovat proti jeho politickým oponentům. ISI má za sebou řadu úspěšných operací v mezinárodním měřítku, například se angažovala začátkem 90. let v bývalém SSSR, kdy agent Sultán Habíb pod krytím diplomatického atašé v Moskvě nakupoval komponenty pro pákistánský jaderný program, podle internetové encyklopedie pořídil i v tehdejším Československu.

My jsme založili Tálibán

Především se ale ISI angažuje v Afghánistánu, kde měla na začátku 80. let zřejmě nejlepší síť ze všech zahraničních rozvědek. Za války proti SSSR kontrolovala veškerou zahraniční pomoc afghánským mudžáhidům včetně dodávek amerických protiletadlových střel Stinger. Sama rozhodovala, které skupiny zbraně dostanou, přitom podporovala nepříliš efektivní radikály typu Gulbuddína Hekmatijára. Američané už tehdy považovali ISI za neřízenou střelu, ale neměli na výběr – americký novinář Steve Coll popisuje v knize Ghost Wars, jak při návštěvě USA vozili jejího tehdejšího ředitele Achtara Abdura Rahmána po základnách CIA se zavázanýma očima.

Podle Colla, který svou knihu psal na základě dobrých informací od CIA, udržovala ISI velmi dobré kontakty také s arabskými bojovníky, kteří v 80. letech přijížděli mudžáhidům do Afghánistánu pomoci. Měla i kontakty s Usámou bin Ládinem, když však Američané proti němu chystali koncem 90. let raketový útok, velitel ISI generál Ziauddín odmítl poskytnout souřadnice jeho stanoviště – údajně se bál zhoršení vztahů s Tálibánem. Právě ISI totiž o čtyři roky dříve Tálibán vytvořila, původně s cílem uklidnit v Afghánistánu situaci natolik, aby mohl fungovat dopravní koridor do postsovětských středoasijských republik. Za vlády Tálibánu měla ISI v Afghánistánu značný vliv a také výborný přehled o tom, co se děje ve výcvikových táborech zahraničních islamistů. Když pak prezident Mušaráf pár hodin po 11. září 2001 deklaroval spojenectví s USA, ihned nařídil ukončit spolupráci s Tálibánem a jeho spojenci. Čtyři vysocí armádní důstojníci proti tomu nahlas protestovali, mezi nimi velitel ISI generál Mehmúd Ahmed. Mušaráf rebely penzionoval a Pákistánci rozhodující část afghánských kontaktů ztratili.

Protiteroristické centrum ISI, založené po 11. září, má sice největší databázi osob podezřelých z teroristických aktivit na světě, otázka ale je, zda by se z takového základu nedalo vytěžit víc. Když padl Tálibán, islamističtí internacionalisté se stáhli do Pákistánu a tam se rozutekli jako mravenci. Policie ani ISI je v chaotickém prostředí nebyly schopné rychle posbírat, ačkoli informací o nich bylo dost. Dvojka al-Káidy Chálid Šejch Muhamad byl dopaden po roce, Abú Farádž al-Libbí až po třech a půl letech, bin Ládin spolu s Al Zavahirím stále běhají na svobodě. Zajímavé je, že naprostou většinu podezřelých z terorismu se podařilo dopadnout ve velkých městech, a ne v pohraničních kmenových oblastech. Přitom každý ví, že v pohraničním Vazíristánu se skrývají například uzbečtí militanti Tahira Juldaševa. Poradit si s nimi nedokázala ani ISI, ani 70 000 vojáků pákistánské armády, které tam vláda rozmístila.

Vedlejší produkt Kašmíru

Zatímco s Usámovou skupinou se pákistánská vláda snaží vypořádat nekompromisně, neplatí to o organizacích, které se jí hodí. Vyškrtnutí z černého seznamu se dočkal dnes už guerillový Tálibán. Jeho vedení žije nerušeně v pákistánské Kvétě, a pokud už dojde z pákistánské strany k zátahu, jsou zadržení za pár dnů promptně propuštěni. Důvod této vstřícnosti? Prioritou pákistánské vlády nikdy nebyl prosperující Afghánistán (v současné podobě je obrovským odbytištěm nepříliš kvalitní pákistánské produkce), v tomto případě ale hraje roli také iniciativa důstojníků ISI, z nichž někteří s radikály sympatizují a podle afghánských vládních zdrojů od nich také dostávají peníze.

Aktivity kašmírských militantů, kteří pomáhají ve sporu s Indií, ale pákistánská vláda nikdy nezastavila. Postavila sice nejznámější skupiny mimo zákon, Kašmířané ale nadále operují z Pákistánu pod dozorem ISI, podle indické agentury Statesman News Service provozuje tajná služba 52 výcvikových táborů. Jak řekl jeden z Mušaráfových poradců před časem The Guardianu, Pákistán v tomto případě nemá na vybranou: akce kašmírské guerilly potřebuje, pokud chce mít něco v ruce pro mírové rozhovory. Vedlejším produktem pákistánských zájmů pak jsou teroristické aktivity namířené na Západ.

Hlavolam jménem Pákistán se snadno vyřešit nedá. Pákistánský deník Dawn definoval hlavní problém země tak, že od roku 1947 tu nevznikl demokratický systém a za celou dobu své existence Pákistán nezažil svobodné volby. Když se ale pro svobodné hlasování vyslovil při své nedávné návštěvě George Bush, média zhodnotila jeho požadavek jako hloupý. Je to logické. Pro zemi, kde Bushe v popularitě předstihne Usáma bin Ládin a protizápadní nálady jsou na vzestupu, by se totiž snadno mohl zopakovat palestinský scénář s legálním zvolením radikálních islamistů, generál Mušaráf a jeho parta jsou pak daleko menším zlem.

Autor působí v agentuře Daroga.