Před 15 lety

Čtyřiatřicáté číslo se před patnácti lety pochopitelně věnovalo především pokusu sovětských bolševiků o převrat. Vždyť šlo o nejsilnější ohrožení československé cesty za demokracií. Kdyby převrat uspěl, hrozilo obnovení studené války a možná i socialistických satelitů, jakými bylo ještě nedávno i Československo. Čtení tehdejších článků v Respektu připomíná, jak byla demokratická politika skutečně ještě v plenkách, protože představitelé státu nevěděli, co dělat.

Část politiků navrhovala vyslat na východní hranici vojáky, coby symbol připravenosti se bránit a především na případnou pomoc uprchlíkům. Jiní tvrdili, že se nic dramatického neděje. Československý premiér Marián Čalfa prohlásil, že „v hodnocení moskevské krize panoval na Radě obrany státu vážný rozpor“. Někteří politici totiž dokonce vyzývali ke vstřícnosti k pučistům. Například slovenský premiér Ján Čarnogurský tehdy volal po „zdrženlivosti“ a mlčení, protože jen tak si „ČSFR při svém geopolitickém postavení může zajistit největší možnou svobodu rozhodování vůči velkým sousedům – Německu a Sovětskému svazu“.

Je třeba připomenout, že tehdejší stav československé armády byl velmi špatný, navíc ji vedli lidé školení právě v komunistické Moskvě. Nebylo tedy jasné, na čí stranu by se případně postavili. „Samozřejmě jsme sledovali náladu v jednotkách. Dostali jsme dokonce zprávu, že se na jednom útvaru puč oslavuje. Prověřili jsme ji a nebyla to pravda. Můžu říct, že 99 % důstojníků bylo proti puči. Z toho samozřejmě nevyplývá, že by byli všichni demokraty. Ale vojenský převrat je pro ně příliš,“ řekl Respektu ředitel Vojenského obranného zpravodajství plukovník Dufek.

V jednom z mála článků, které se věnovaly něčemu jinému než převratu, šlo o Všeobecnou výstavu v Praze. Ta měla být stejně jako před sto lety ukázkou toho nejlepšího, co československá společnost vytvořila. Článek šéfredaktora časopisu Architekt Jiřího Horského pojednával o tom, proč výstava skončila takovým krachem. Pochopitelně odmítal tvrzení pořadatelů, že za vše mohou novináři, kteří přípravu kritizovali. Podle něj byla ale chyba ve skutečnosti, že výstava se vlastně nedokázala odlišit od nedávných bolševických potěmkiád. „Pro názornost si povšimněme například expozice kulturních památek. Pokud zde návštěvníka vůbec něco zastaví, pak snad jen model Prahy. To hlavní se však představuje o kus dál – barevná, mnohdy přece jen nestravitelná odborná dokumentace památek, nalepená na panelech, pro laika neatraktivní a únavná,“ píše například Horský.

Respekt č. 34/1991