To jsme my, Libanonci

Média denně přinášejí zprávy o utrpení libanonských civilistů, ale i o libanonském odporu vůči izraelské operaci a obdivu k odolnosti hnutí Hizballáh. Myslí si to obyvatelé skutečně? Pokud ano, pak jsme svědky revoluce. Libanonci totiž ještě nikdy na nic neměli společný názor.

Jak najít společného jmenovatele

Po první světové válce se nerodily umělé státy jen ve střední Evropě, ale i na Blízkém východě. Britové a Francouzi si po rozpadu osmanské říše rozdělili mandátní správu nad širší oblastí Syropalestiny. Paříž, která pomocí Společnosti národů sama sebe obdarovala severní částí Arábie, se s pravítkem v ruce rozhodla vytvořit dva nové státy – Sýrii a Libanon.

Zatímco oblast Sýrie byla po staletí gravitačním centrem celé oblasti, žádný Libanon nikdy neexistoval. Zato existovala o něco menší provincie, zřízená Turky v roce 1861 po smrtících protikřesťanských pogromech z předešlého roku, v níž křesťané tvořili asi tříčtvrteční většinu. V Paříži k této provincii ještě nějaká území přidali, a tak vytvořili stát s jen těsnou křesťanskou většinou. Ten od té doby vyžaduje neustálé zásahy zvenčí, protože pnutí mezi čtyřmi nebo i více bloky bylo vždy silnější, než kolik byly státní struktury tohoto státu schopny snést. O to ale Francii možná šlo. V rozporu s rozšířenou vírou v tolerantní „Švýcarsko Blízkého východu“ totiž libanonský systém nikdy opravdu nefungoval.…