Poprask v České korupční

Zatímco o zpestření loňského léta se dramatickým útěkem z obklíčené vily postaral miliardář s temnou minulostí Radovan Krejčíř, letos podobnou zábavu nabídlo zatčení manažerky z těch nejserióznějších pater – vysoce postavené zaměstnankyně České konsolidační agentury Radky Kafkové. A stejně jako domovní prohlídka u podnikavého kombinátora vnesla světlo do zdejší politické korupce kolem Stanislava Grosse, slibuje velké otřesy i letošní skandál.

Po vyšetřovatelské stránce by si ovšem člověk možná vsadil spíš na to, že případ Radky Kafkové vyšumí do ztracena. Policie totiž ani po tříletém sledování a deset dnů po uvalení vazby není schopna srozumitelně vysvětlit, čeho se členka představenstva agentury vlastně dopustila, proč byla zatčena. Nicméně, i když samotný „případ Kafková“ nakonec zapadá prachem a ulehne bez výsledku ke svým zapomenutým předchůdcům, nebyl ten současný poprask bez významu. Naopak. Obrysy aféry kolem manažerky Kafkové nám daly šanci konečně se dozvědět něco podstatného o osudu čtyř stovek miliard, které jsme coby daňoví poplatníci prostřednictvím své politické reprezentace nasypali do pokladniček největších hochštaplerů zdejšího ekonomického světa. Ta vědomost by mohla mít na zdejší poměry velký a očistný vliv.

Nahoru a dolů

Samotný případ manažerky Kafkové není zcela jasný. Když do jejího domu vtrhla před deseti dny ve čtyři hodiny ráno policie, dokázala si prý zachovat chladnou hlavu a snažila se detektivy přesvědčit, že povolená domovní prohlídka se nevztahuje na garáž a zaparkované auto, ve kterém měla prý schováno několik set tisíc korun – úplatek za něco, co policie neumí přesně pojmenovat. Zatím se tedy o hlavní hrdince dozvídáme z úřadů, médií a jejich „utajených zdrojů“ samé podružné věci. Žila prý s jedním z šéfů společnosti PPF. V devadesátých letech pracovala jako vrcholná manažerka v několika bankách – třeba v České spořitelně, Union bance nebo České bance. Potom přešla do státní firmy, České finanční, ze které musela vzápětí odejít kvůli blíže nespecifikované nečinnosti. Ministr financí Bohuslav Sobotka ji přesto v roce 2003 jmenoval do prestižní a špičkově placené funkce (měsíční příjem půl milionu korun) členky představenstva České konsolidační agentury (dále jen ČKA nebo agentury). Prý na základě výběru personální agentury, která ale své doporučení popírá. Minulý i současný šéf ČKA nebyli prý s její prací spokojeni. Podle jedné mediální verze prý doporučovali ministrovi financí její vyhazov, podle jiné dostala písemné ředitelské napomenutí – opět za blíže nepopsanou nečinnost v obchodu s dluhy. Prý měla dobré styky s politiky. Jen se neví s jakými. Podle oficiálního sdělení policie byla zatčena kvůli přijetí úplatku za to, že prodala pod cenou třímiliardový dluh společnosti Cetus, uklizený v ČKA. Jenže dluh byl ve skutečnosti prodán za trojnásobně vyšší hodnotu, než byla jeho odhadní cena podle najatých i domácích expertů ČKA. O víkendu jsme se z neoficiálních policejních zdrojů, citovaných v médiích, dozvěděli, že Kafková „možná“ vynášela z agentury tajné informace. Mimochodem – dodejme – tajné proto, že informovat veřejnost o osudu dluhů, které nakonec zaplatí daňoví poplatníci, zdejší politici zakázali, a tím se z těchto zpráv stalo žádané korupční zboží. Ale co se vlastně doopravdy stalo? „Nebudeme se zatím vyjadřovat, případ analyzujeme a hodnotíme další důkazy,“ říká tisková mluvčí protikorupční policie Naďa Očenášková.„Budou následovat další obvinění lidí z konsolidační agentury,“ oznamuje pyšně, ale bez dalšího vysvětlení úplně zbytečně šéf této policejní jednotky Miloslav Brych.

Takže zjednodušeně řečeno: podle dosavadních dostupných zpráv šla Radka Kafková do vazby za to, že dostala úplatek tři miliony korun výměnou za nějaké informace o prodávaném dluhu z portfolia ČKA a možná nějaké manipulace při soutěži o něj. Zní to dost nejasně. Ale dejme tomu, že do budoucna věci dostanou srozumitelnější obrysy. A zatímco se budeme snažit o rozdmýchání vnitřní důvěry v to, že Brychův tým dotáhne kauzu do srozumitelného konce, můžeme si říct i něco o věcech, které jsou díky případu obviněné manažerky nepochybné už teď. Všechny v plné kráse potvrzují zvěsti o velkých chybách a nedostatcích v práci agentury, na něž opakovaně upozorňují už několik let nezávislí experti, kontroloři Nejvyššího kontrolního úřadu a média. Mezi zásadní vady obchodů ČKA patří to, že dluhy se po prodeji pravděpodobně často dostávají za zlomek hodnoty k původním dlužníkům. Cena, za kterou agentura prodává, je všeobecně příliš nízká. Při práci úředníků agentury může docházet ke střetu zájmů. Tyto vážné výhrady případ Kafková potvrzuje a další nově nabízí.

Trh jako řemen

Začněme tím nejjednodušším. Do ČKA se dostaly hlavně dluhy z bank. Zdravý rozum tedy říká, že by v agentuře neměli sedět lidé, kteří pracovali na významných postech v bankách, jež dluhy nadělaly, respektive nedokázaly je od dlužníků vymoci. „Nejenže nebudou mít snahu odhalit, jak je možné, že dluhy vznikly, a hnát viníky před spravedlnost, ale jsou s dlužníky vlastně na jedné lodi – problém způsobili společně,“ říká bývalý ministr financí Jiří Rusnok. Radka Kafková pracovala v devadesátých letech v České bance, Union bance a České spořitelně. Nevymáhané úvěry těchto bank samozřejmě při privatizaci nebo po jejich pádu skončily v agentuře a Kafková se s nimi ve své pozici ženy odpovědné za individuální i „komplexní“ vymáhání dluhů musela nějak potkat. Podrobnosti ale neznáme, agentura je kvůli „obchodnímu tajemství“ nesděluje a policejní informace o nich také nemluví.

To, co skoro jistě víme o korupční kauze, prodeji dluhu společnosti Cetus z ČKA firmě Arowrise, zásadně zpochybňuje cenu dluhů, jak ji agentura před jejich prodejem navrhuje. Lidé z ČKA se léta dušují, že svěřené úvěry prodávají jen za „tržní hodnotu“. Dluh před prodejem oceňuje najatá externí společnost – v kolotoči tajností kolem agentury nepřekvapí, že i jméno tohoto odhadce je tajné – a vnitřní odbor agentury. V případě firmy Cetus se tyto dva odhady „tržní ceny“ lišily jen lehce a oba nepřesáhly dvě stě milionů korun. Ale s dovolením, co je na tom odhadu „tržního“, když v soutěži pak nabídl za dluh jeden uchazeč dvojnásobek a vítěz pak bezmála trojnásobek?

Dále prodej třímiliardového dluhu společnosti Cetus ilustruje největší skvrnu na práci agentury: s největší pravděpodobností jej koupil sám dlužník. „Ze zákona nemůžeme prodávat dluhy dlužníkům. To je trestné. Samozřejmě, že prověřujeme, zda kupující není ve spojení s dlužníkem, kupec musí v tomto smyslu podepsat závazek, že tomu tak není, a my to z otevřených zdrojů kontrolujeme. Víc nemůžeme dělat,“ tvrdí šéf agentury Zdeněk Čáp. Stačí deset minut práce s počítačovými databázemi a jeden telefonát do zahraničí, aby slušný novinář zjistil, že používat v případě společnosti Cetus slova jako „víc už nemůžeme“ je od ředitele Čápa značné přehánění: dobře placený tým expertů agentury totiž neudělal pro prověrku vazeb kupec–dlužník vůbec nic. Jinak by jim nemohlo ujít, že dluh společnosti Cetus koupila firma Arowrise, zaregistrovaná jako poštovní schránka s podnikatelskou identifikací v Londýně. Ani laikovi nezabere moc času, aby zjistil propojení obou firem. Vypadne na něj přitom řada neuvěřitelně provázaných jmen a společností, z nichž většina nějak souvisí se zoufalým hospodařením IPB (viz rámeček).

A ještě za jedno odhalení, které se dá zobecnit, vděčíme případu Radky K.: přestože agentura odhadla tržní cenu dluhu na dvě stě milionů korun, policie našla na účtech společnosti Cetus skoro půl miliardy v penězích, další čtvrtmiliardu v cenných papírech a týdeník Ekonom objevil, že před pěti lety, kdy byl třímiliardový dluh převeden na ČKA, vlastnila společnost Cetus „podřízené dluhopisy IPB“ v hodnotě osm set milionů korun. Cetus je sice v likvidaci, ale je možné, že ČKA mohla při vymáhání dluhu před čtyřmi až pěti lety získat mnohem více, než je dnešní půlmiliarda. Také se o to v roce 2002 pokusila, navrhla dluh „kapitalizovat“, tedy přeměnit jej na akcie společnosti Cetus a získat tak nad firmou kontrolu, ale dozorčí rada složená z politiků tehdy obchod odmítla. Podle člena dozorčí rady Michala Doktora to prý „tehdy vypadalo na příliš rizikový obchod“. Pár let se pak nic nedělo. Proč?

Než začneme hledat odpovědi na vyslovené otázky, vraťme se do historie agentury a připomeňme si některé transakce i kritické reakce na ně. A také si připomeňme, že ČKA byla skrze vlastněné dluhy nesmírně mocným hráčem na českém trhu. Jejím prostřednictvím ministerstvo financí, které ji řídí, politici z dozorčí rady a nakonec i manažeři agentury ovládali a ovládají řadu tuzemských firem.

Kapitalismus Czech Made

Česká konsolidační agentura je v Evropě ojedinělou institucí, vlády jiných postkomunistických států své banky prodaly včas soukromým majitelům, takže nevznikly špatné nesplácené dluhy, které by bylo před privatizací nutno převést do speciální organizace. V Česku se sice v devadesátých letech privatizovaly tři čtvrtiny státního majetku, ale největší banky zůstaly pod kontrolou státu. Jak tvrdil už před deseti lety guvernér České národní banky Josef Tošovský, bylo to politické zadání Klausových vlád. Vznikl tak prazvláštní útvar, nazvaný později bankovní socialismus: podniky sice byly „privatizovány“, ale jejich podstatnou část získaly do svých fondů státní banky. Z jedné státní formy se zhruba padesát procent majetku transformovalo do jiné státní formy. Stát pak přes „své“ banky vléval do postkomunistických podniků miliardové úvěry. A ty peníze skoro nikdo nevracel. Nicméně špatně hospodařící podniky zásluhou bankovních úvěrů nekrachovaly, tuzemská nezaměstnanost byla v postkomunistickém světě rekordně nízká a Václav Klaus jezdil na semináře přednášet o „hospodářském tygrovi“ ve střední Evropě. Tak vypadaly slavné české reformy, které neměly nikoho bolet. „V tržním hospodářství je taková situace neudržitelná. Tedy když se privatizuje skoro vše, a ne banky,“ říká bývalý ministr financí Jiří Rusnok.

Zemanova vláda neměla po svém nástupu k moci v roce 1998 jinou šanci než banky privatizovat. Byly plné rizikových a nesplácených úvěrů. Ani stát neměl dost zbytečných peněz, aby nevymáhané dluhy dál jistil povinnými finančními rezervami.

Zemanova vláda se rozhodla, že před privatizací vyvede z bank všechny rizikové úvěry do Konsolidační banky, přejmenované později v roce 2001 na Českou konsolidační agenturu. V jejích účetních knihách nakonec skončily dluhy ve výši téměř čtyř set miliard korun (tři čtvrtiny po polostátních bankách, zbytek po soukromých vytunelovaných). Vznik agentury prošel mezi odborníky téměř bez povšimnutí, dnes ale její usatvení kritizují hlavně ekonomičtí liberálové. „Podle mě se měly banky prodat i s dluhy. Privatizační výnos by byl sice menší, ale soukromé banky by si vymáhání dluhů pohlídaly. Konsolidační agentura je státní institucí a už z principu je jasné, že je to podhoubí pro korupci,“ tvrdí Petr Mach, výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku. Upozorňuje na zajímavou věc. Zemanova vláda očistila, prý na návrh ministra průmyslu Miroslava Grégra, banky od špatných úvěrů. Tím za ně dostala při privatizaci podstatně více peněz, než kdyby je odnárodnila s nevymahatelnými úvěry. Opět zjednodušeně řečeno. Kdyby stát privatizoval banky i s dluhy, dostal by možná za všechny dohromady pár miliard korun. Tím, že vláda banky očistila od dluhů, se dostala ke dvěma dost velkým hromadám peněz. Na jedné straně k třiaosmdesáti miliardám korun, zaplaceným investory za koupi bank, na druhé straně k téměř čtyřem stovkám miliard dluhů po bankách, které se daly kapitalizovat. To je obrovské pokušení pro korupci nebo aspoň rozhazování peněz. Příznivci privatizace, třeba už zmiňovaný Jiří Rusnok, jsou přesvědčeni, že očištění bylo nutné, jinak by se prý o banky místo seriózních investorů ucházeli nedůvěryhodní finančníci, spojení s dluhy u bank. Na to se ovšem dá namítnout, že tohle riziko přece stát umí řešit nastavenými podmínkami soutěže. Nechme však dohadů a pojďme počítat. Privatizace čtyř polostátních bank, včetně často kritizovaného prodeje IPB Československé obchodní bance za jednu korunu, přinesla eráru celkem 83 miliard korun. Současný šéf ČKA Zdeněk Čáp odhaduje, že prodejem všech pohledávek agentura získá zpět zhruba 120 miliard korun z původních 370 rozpůjčovaných miliard. Ztráta je tedy čtvrt bilionu korun – ta visí na druhé misce vah proti úspěšnému prodeji. Pro klid duše dodejme, že nikdo nedokáže odhadnout ztráty případně špatně privatizovaných bank nebo naopak zisky hospodářství, dané tím, že koncem minulého tisíciletí skončil u nás prakticky den ze dne bankovní socialismus a finanční domy začaly pracovat po kapitalisticku.

Trochu provokativně se však dá konstatovat, že Klausův bankovní socialismus privatizací bank neskončil – nový život mu vdechla právě ČKA. Od začátku více komunikovala s těmi, kdo dluhy vyrobili – s bankéři i jejich dlužníky –, než s veřejností, která konečnou ztrátu zaplatí. Ke konkrétním případům se dostaneme později. V červnu 2004 zveřejnil Nejvyšší kontrolní úřad výsledky své prověrky prodeje dluhů. „Agentura nezvolila nejvhodnější způsob nakládání s pohledávkami a často ani neměla při prodeji přehled o jejich skutečné hodnotě. Nikdy nezveřejnila přehled pohledávek ve svém portfoliu ani to, jak s nimi naložila,“ stojí v tehdejší zprávě NKÚ. Kontroloři zjistili, že zřizovatel agentury, ministerstvo financí, neprovedl za dobu její tříleté existence žádnou kontrolu, jen formálně podepisoval předložené dokumenty. Zisk z individuálního prodeje dluhů se pohyboval kolem osmnácti procent jejich nominální hodnoty, prodej dluhů v balících kolem pěti procent jejich hodnoty. NKÚ kritizoval prodej v balících nejen kvůli malému zisku, ale i kvůli nepřehlednosti. „Takový prodej nemůže v žádném případě vést ke konsolidaci ekonomiky,“ stálo ve zprávě NKÚ o prodejích v balících. V tu dobu prodala agentura v balících dluhy v nominální hodnotě sto devadesáti miliard korun. Tedy zhruba čtyři pětiny veškerého prodaného portfolia. Představitelé agentury i dozorčí rady odpověděli na zjištění kontrolorů tvrzením, že lidé z NKÚ „jsou vlastně jen úředníci, kteří obchodu s dluhy příliš nerozumějí a lpí na formálních účetních věcech“ – to jsou slova tehdejšího předsedy dozorčí rady Vlastimila Tlustého.„To, co prodáváme, je většinou brak a to lepší jsme už prodali, takže výtěžnost bude čím dál tím menší,“ tvrdil tehdy šéf agentury Pavel Řežábek. A s ním i několik členů dozorčí rady. Jenže pak byl Řežábek prezidentem vykopnut vzhůru do České národní banky, v agentuře jej nahradil Zdeněk Čáp – a stal se zázrak: ČKA zveřejnila veškeré pohledávky na internetu, začala prodávat dluhy především individuálně a zbytkový „brak“ najednou vynášel víc než třetinu své nominální hodnoty. Fakt, že to jde najednou lépe, usvědčuje mnoho dosud fungujících lidí z agentury i dozorčí rady ze lži nebo nevědomosti. Obojí je špatně. A to vysvětluje, proč má agentura dnes tak nedobré jméno, že ji některá média překřtila na Českou korupční agenturu.

Tykač tančí odzemek

Od agentury se v počátcích očekávalo, že zachrání z dluhů, co se dá, pojmenuje chyby bank a také že při správě dluhů získá dost informací, aby odhalila možné podvody už při jejich vzniku a předala fakta policii. Od nového šéfa Čápa, kromě zlepšeného hospodaření, což se mu podařilo, bylo možné očekávat rovněž jakési poučení z minulosti, vysvětlení, jak to bylo s předchozím prodejem dluhů, a hlavně analýzu, zda při transakcích nebyl porušen zákon. V tom nám však agentura, ale především politici, kteří na její chod dohlížejí, dodnes mnohé dluží – a jak zjistíme za chvíli, nemají se příliš k tomu dluh splácet.

Připomeňme si několik křiklavých případů, kdy lze hospodaření agentury celkem snadno napadnout. Třeba Antonín Charouz dlužil koncem minulého tisíciletí IPB kolem sedmi miliard korun a všechny kvůli nedobytnosti skončily v ČKA. Dluh po něm vlastně nikdo nevymáhal, ani agentura. Charouz nakonec během posledních pěti let převedl svá aktiva na novou společnost, takže teď už ani vymáhat není co. Operace se přitom odehrála s vědomím agentury. Jak je to možné? To se bohužel nedalo zjistit v minulosti, a nejde to ani dnes. „S panem Charouzem vedeme soudní spory, víc nemůžu říct,“ tvrdil tiskový mluvčí ČSOB Milan Tománek přede dvěma lety a stejnou odpověď nabízí i dnes. Antonín Charouz není k zastižení, bývalý šéf ČKA Řežábek „nemůže mluvit kvůli obchodnímu tajemství“ a dlouholetý šéf dozorčí rady Vlastimil Tlustý nebere svůj mobil a nereaguje ani na zaslané SMS.

Podobně to dopadlo s dalším obřím dlužníkem – „pětimiliardovým“ Zdeňkem Zemkem. I tento dluh skončil v ČKA. Ta prodala Zemkův dluh v balíku společnosti EC Group, pravděpodobně vlastněné kombinátorem z legendárního Motoinvestu Pavlem Tykačem, a pak to šlo jako na drátku. EC Group jako majitel Zemkových dluhů stáhla všechny návrhy na konkurz jeho firem a podle řady dalších indicií zřejmě dluh Zemkovi prodala – Zemek dnes opět vystupuje jako jediný majitel těchto společností. Za kolik firmy znovu ovládl, se neví. Ani Zemek, ani EC Group nikdy nezveřejnili informace o společném obchodu. V médiích proběhla informace, že EC Group, která za čtyřicetimiliardový balík dluhů zaplatila desetinu jeho hodnoty, vydělala prodejem koupených dluhů přes dvě miliardy korun.

Strany stojí na stráži

Agentura vznikla politickým rozhodnutím, dozorují ji delegovaní poslanci – jako zástupci práv svých voličů. Dalo by se očekávat, že se politici budou za jejich práva rvát, vždyť rozhodují o jejich kariéře. Někdy to tak vypadá. Třeba dosluhující premiér Jiří Paroubek poté, co se dozvěděl o případu Kafková, použil velmi tvrdá slova. „Pokud bych byl dál předsedou vlády, tak samozřejmě bych udělal něco, co se dá nazvat rozmetáním ČKA v personálním složení, v jakém je,“ řekl v České televizi. Co to ale znamená? To chce říct, že se mu nelíbí hospodaření agentury? A co přesně se mu nelíbí? Neprůhledné prodeje? Podezření na korupci? A proč se ozval až teď? To neměl do té doby o fungování agentury žádné informace? Po tvrdých slovech ale následuje ticho. Na tyto otázky poslané po dohodě e-mailem jeho tiskové mluvčí Lucii Orgoníkové už nikdo ani po urgenci neodpověděl.

Paroubek v tom není sám. O Tlustém už byla řeč, mluvit nechce ani další dlouholetý člen dozorčí rady Pavel Pešek (US-DEU): „S bulvárem se nebavím,“ říká. Dobrá. Háček je ale v tom, že Pavel Pešek nezasedal v dozorčí radě jako soukromník, nýbrž jako zástupce své strany, která nám tím stejně jako ostatní partaje slibovala ochranu našich peněz. Ví tedy vedení US, jak delegát Pešek v dozorčí radě zastupoval zájmy voličů? „Nikdy jsme se o tom nebavili,“ říká dnešní předseda strany Jan Hadrava. „Nemyslím si, že by strana měla rozhodovat něco o konsolidační agentuře,“ dodává. Zástupcem lidovců v dozorčí radě je Pavel Tollner. Ani on nebral celý týden telefon a nereagoval na poslané SMS. „Skoro před každým zasedáním dozorčí rady jsme se scházeli a konzultovali,“ říká jeho stranický šéf Miroslav Kalousek. A co konzultovali? „Nejsem na konsolidačku až takový odborník, většinou nás informoval, co budou schvalovat nebo neschvalovat,“ vysvětluje Kalousek. Konkrétně? „To nejde, to si přesně nepamatuju a nechci nic zkreslovat.“

Jméno Alfréd Michalík je veřejnosti naprosto neznámé. Tento poslanec a delegát sociálních demokratů v dozorčí radě agentury se proslavil začátkem tohoto roku návrhem zvláštního zákona (připojeným jako „jezdec“ k naprosto nesouvisejícímu zákonu o úrazovém pojištění) požadujícím „beztrestnost zaměstnanců ČKA a členů dozorčí rady za takové operace, které by odporovaly klasifikaci obezřetného podnikání“. Návrh Poslaneckou sněmovnou neprošel. Ale proč to pan poslanec vůbec navrhoval? Očekával něco jako aféru se společností Cetus? Proč by měli být lidé z ČKA a její dozorčí rady beztrestní? „Vyznávám praxi, že by k věci měli mluvit jen tiskoví mluvčí, já vám nic ke své iniciativě neřeknu,“ odpovídá Michalík.

Existuje v téhle zemi mezi ekonomickými experty či kompetentními politiky vůbec někdo, kdo by se k agentuře zasvěceně vyjádřil? Kdo by odpověděl na obyčejnou otázku, jaké udělala agentura chyby a jaké z nich plyne poučení? Takové osoby se hledají těžko. „Agentura poskytuje strašně málo informací o tom, co a za jakých podmínek prodává. Rozhoduje velmi pomalu a prodává za málo peněz,“ říká někdejší šéf Fondu národního majetku Roman Češka.„Dozorčí rada neplní svou funkci, někde se angažuje podezřele moc, jinde málo,“ dodává bez uvedení konkrétních případů, prý by se dostal do střetu zájmů, protože dnes pracuje ve firmě, která s agenturou obchoduje. „Nějaké poučení do budoucna vám neřeknu, to musí udělat zainteresovaní – a navíc, dá se ještě něco zachránit, když v portfoliu jsou jen zbytky?“ končí Češka. Podobně bezradný je i Jiří Rusnok. „Je to hodně složité. Byl jsem zastáncem prodeje v balících, protože se domnívám, že agentura měla pracovat rychle. Ale bylo tam spoustu politických tlaků. Třeba vláda chtěla podržet Zetor nebo ocelárny Vítkovice, a tak se dluhy těmto společnostem promíjely, někdy i naprosto marginálním firmám. Přišel nějaký poslanec a říká, ta firma, co dluží, není špatná a v regionu nám vytváří třicet pracovních míst, netlačte na ni, nevymáhejte po ní ty dluhy, promiňte jí je. Tak se to nějak rozpadalo,“ vzpomíná Rusnok na dobu, kdy jako ministr za agenturu odpovídal. „Ale to, že agentura mohla prodat dluh firmě skryté za schránkou, to mě hodně zaráží,“ reaguje na aféru manažerky Kafkové. „Na to nemám co říct.“

Agentura koncem příštího roku uzavře svou činnost. Na podzim připravuje ještě jeden prodej většího balíku dluhů, šéf agentury slibuje, že s mnohem vyšší výtěžností, než za kolik se prodaly ty minulé. Přece jen se něco změnilo. Neprůhledné hospodaření agentury možná ještě trochu prosvětlí policie, ale nikdo už nenapraví ztráty způsobené hospodařením polostátních bank i pozdějším prodejem dluhů pod cenou a případně původním dlužníkům. Agentura se tak stala další ilustrací poučky, že o majetku by měli co nejméně rozhodovat státní úředníci. Zklamala především politická dozorčí rada, místo skutečné kontroly uzavřela s agenturou jakési bratrství a občany nechala na holičkách. Politici budou bohužel nadále rozhodovat o státním majetku, případ ČKA je apelem na občany, aby vyžadovali od politiků tvrdé hájení svých zájmů.

Bacha na Ivana Zacha

Společnost Cetus patřila koncem devadesátých let mezi firmy, do nichž převáděla IPB svůj majetek, přesně řečeno podíly ve společnostech, v nichž vlastnila více akcií, než bankám dovoloval zákon. Firmu tehdy vlastnil Marek Šoltés, bývalý náměstek ředitele IPB. Společnost Cetus měla výrazné majetkové podíly třeba v Českomoravském penzijním fondu, IPB pojišťovně, podílela se na podivné transakci kolem Setuzy, vlastnila akcie v řadě dalších důležitých firem. Šoltés byl propojen také s řadou lidí spojených s hospodařením nebo podezřelými úvěry IPB. Alexander Rebjonok, Ivan Zach, Igor Brdlík a další. Celý ten propletenec měl úředníky agentury varovat – pozor, existuje příliš mnoho možností, jak se dluh vrátí za pětinu ceny k dlužníkovi. A také se tak s největší pravděpodobností stalo. Deníky Bohemia objevily, že jednatel společnosti Arowrise (která třímiliardový dluh společnosti Cetus koupila) Gerald Alan Mowles figuruje v několika dalších podobných společnostech – schránkách, které jsou dceřinými a spřátelenými firmami společnosti J&T Finance Group. Tato společnost má spojení na Ivana Zacha a FTV Prima, koupila před časem několik pohledávek společnosti a pravděpodobně televizi ovládá. Není to sice přímý důkaz, že by J&T kupovala dnes třímiliardový dluh společnosti Cetus pro jejího bývalého majitele Šoltése, ale je to velmi podezřelé propojení. Prodej dluhu společnosti Arowrise je neprůhledná a temná transakce, která by mohla při policejním objasňování její struktury odhalit, jak to s obchodováním s dluhy ČKA vlastně je.