Jeden den v životě

Budím se na ostrově, v hodinu, k jaké bych se raději nehlásil, neboť nikdo v běžném civilním povolání by mi ji neodpustil. Vyhlížím z okna na Tokijský záliv, po němž se ještě večer válely deštné mlhy. Den už dávno začal a ve vzduchu je dnes poprvé naznačena předtucha toho vlhkého vedra, které už brzy zaplaví celé souostroví. Břehy jsou osazeny na mé straně okatě exotickými palmami, na straně protější poměrně nestvůrnými přístavními jeřáby – jako tripody z Wellsovy Války světů. K nim v jiné válce světů z jižních moří dorážejí lodi s kmeny pralesů.

Tokio není městem obráceným k svému moři, celé je zahleděno dovnitř do svého vnitrozemí, ale tam, kde by měl být střed, je překvapivě rozsáhlé prázdno císařského paláce, které s městem, s jeho cestami, s ruchem a shonem jeho obyvatel nic nespojuje. Umělé ostrovy v zálivu jsou periferním pozůstatkem let dvouciferného ekonomického růstu. Můj úkol je dostat se po snídani tam, kde se věci dějí a lidé setkávají, přes mosty na pevninu a mírně se zvedajícími svahy z kdysi plebejského obchodnického dolního města nahoru na Jamanote, paži hor, na univerzitní kampus. Umně se na kole proplétám nikdy neřídnoucí dopravou a ani se nesnažím korigovat marnivé sebeuspokojení z toho, že svou cestu urazím rychleji a radostněji než většina aut. Cyklista je tolerován na chodníku a ohleduplně šetřen na silnici, požívá proto podle své volby výhody tu chodce, tu dopravního prostředku. Cyklistů je dost. Ale víc je opuštěných kol, po celém souostroví, před všemi nádražími, v úzkých temných prostorách při zadních traktech domů, spletených v nepřehledné změti, pod mostními oblouky, s loňským listím kompostovaným v košících na řídítkách. Kam se poděli jejich jezdci? Nepostrádá je nikdo, při té hustotě osídlení? Budu je také jednoho dne následovat? Je bezpečné vydat se za nimi někam na rub věcí, kam odsud odešli a pro své kolo se už nevrátili? Podél hradního příkopu nepozorovaně míjím stařečka, který si v úkrytu hluku ulic sám z plných plic zpívá, předjíždím ho a přidávám se se svou melodií. Nad vodou se táhne těžká vůně kvetoucích snad javorů. Nad Pacifikem se rozložila silná tlaková výše a působí modro a rozjaření. Muži a ženy v oblecích kolem vládních a úředních komplexů v Kasumigaseki a Ótemači spěchají po svých stezkách zajištění řádu tohoto komplexního a lidnatého městského světa.

Kanda s ulicemi lemovanými desítkami antikvariátů a obchodů s hudebními nástroji je radostnější krajinou. Zastavuji se pro knihu, kterou se už nějakou dobu chystám koupit, a dnes se k rozhodnutí jeví příhodné rozložení sil. Je prodaná. Už jen kousek do kopce, kde město dostává méně vážné a hektické tempo a působí přívětivěji a omšeleji. Projít elegantní červenou branou do bývalého sídla rodu Maeda by až do roku 1871 asi stálo kmána hlavu, dnes tudy do kampusu proudí kdekdo. Dorážím do pracovny a s ostatními kolegy doktorandy se chvíli rozhodujeme, jestli už dnes zapnout klimatizaci, či ještě ne. Navrhuji morálně počkat na ještě trochu větší teplo a vyřizuji korespondenci. Nemám to opravdu rád, když v létě odcházíme žít do ledniček, cítím se jako bych rezignoval na to, jestli jsem ještě schopen biologicky spolužít s těmi stromy a vůněmi venku. Všude se vrší založené knihy, otevřené slovníky, načrtnuté poznámky, ale do semináře stihnu nejvýš už jen projít dnešní text. Jaká je souvislost mezi výpověďmi politicky angažovaných autorů nějakého osmnáctého století a hodnotami a koncepty, kterými dnes sami disponujeme v našich veřejných životech? Víc nevyzradím.

Seminář se předpokládaně protahuje a plynule přechází ve společnou večeři v jedné z maličkých nudláren a rybáren rozesetých podél hlavní ulice, živené univerzitním provozem. Přitlumená televize v rohu vypráví o emotivním projevu korejského prezidenta, který je na téma sporného souostroví v odpověď na vyzývavý postoj japonské strany připraven se v nevyhnutelném případě uchýlit k… S korejským a japonským kolegou u stolu dodáváme, že nejpragmatičtější by bylo ten kus skály vyhodit do povětří.

Zásoby na ostrov nakoupím až zítra. Pojedu přes staré Nezu, kde je lacino a sousedé z vedlejších krámků pokračují přes úzké ulice ve včera načatých hovorech. Vracím se k půlnoci domů, k Bachovi, Stamicovi, Zelenkovi a k práci. Před třetí ráno se země pohne a kdo jsme vzhůru, váháme napjatě několik prvních vteřin, jestli už je to naše velké zemětřesení, jestli už třeba také uvidíme rub světa.

Autor je doktorandem Tokyo University.