Ve hvězdách

Nevíme, jestli v dětství Štěpánka Baloušková toužila být statečná, v rozhovoru však přiznala jinou dětskou představu: vezme si generála a bude s ním dlouho žít. Ten sen se jí splnil jen zčásti. Brzy po válce se vdala za štábního kapitána, který se právě vrátil z nacistického vězení za odboj v rámci vojenské skupiny Obrana národa: „Byl velmi zkroušenej a i zdravotně na tom nebyl nejlíp. Tak jsem si ho vzala. Pak jsme prožili dva roky krásnýho života.“ Víc jim dáno nebylo. Hned po únoru 1948 Jana Balouška vyhodili z ministerstva národní obrany a o dva roky později už patřil k muklům v pověstném lágru Bytíz u Příbrami (rodina měla blízko k Miladě Horákové). Za nějakou dobu ho poslali domů umřít, aby zbytečně nezvyšoval vězeňskou úmrtnost – měl otevřenou tuberkulózu. Žili v Ostrově nad Ohří, Štěpánka sama živila rodinu (měli syna a dceru), a ještě než jí muž umřel, začali z toho pramála, co měli, tajně vězňům v Jáchymově posílat balíčky s jídlem, peníze a další věci, o které si muklové psali v šifrovaných dopisech. „Těch šifer bylo hodně, ale nebylo nesnadný si je pamatovat,“ tvrdila Štěpánka. „Když člověk chce, tak umí prostě všechno.“

Spojení s vězni zprostředkoval „civilní zaměstnanec“ lágru. „To byli prověření komunisté, ale tenhleten dotyčnej, ačkoli to byl jejich člověk, pronesl od nás vězňům i věci zdánlivě nemožný, jako buzolu, mapu, hodinky a potřeby pro připravovanej útěk. Doktorovi vozil na lágr dokonce i léky, teď už to můžu říct, jmenoval se Pilný. V knize Motáky nezvěstnému o něm psal Karel Pecka a vylíčil ho takového, jakej skutečně byl. Mluvil potichu a byl na mukly velice hodný. A vždycky těm muklům pomoh.“ Fakt, že nedošlo k prozrazení Balouškových, může narušit příliš jednobarevnou představu o podobách českého konfidentství. Tu ostatně narušuje i další příběh: „V domě nad námi bydlel už jenom pošťák. Ten byl zajímavej. Například řekl manželovi: ,Pane štábní, já vás musím hlídat.‘ Hodně pil, mlátil svoji ženu a třískal s nádobím. Já jsem tam později jednou za ním šla a řekla jsem: ,Prosím vás, pane, buďte rád, že jste spolu. Co bych za to dala, kdybych měla muže doma.‘ Nikdy mě neprozradil. Potom se oběsil.“

Po roce 1968 se malý byt paní Balouškové v Ostrově nad Ohří stal centrálou, přístavem pro všechny, kdo se nějak zajímali o dění v jáchymovských lágrech. Přespávalo u ní na pár metrech čtverečních najednou třeba šest lidí. Postupem času se netajila zklamáním z toho, jak se u nás zachází s památkou na tisíce vězněných a umučených z komunistických věznic. A jak snadno procházejí zločiny jejich věznitelům. „Nikdo z těch bachařů jáchymovských a příbramských lágrů nakonec nebyl odsouzen. Ani jeden. I když se ty procesy táhly celý léta, výslednej verdikt zněl vždycky stejně: promlčeno navždy.“

To je zlé. Snad ještě horší by ale bylo, kdyby i hrdinství Štěpánky Balouškové bylo „promlčeno navždy“. Nedostalo se jí žádné satisfakce, žádné medaile ve Španělském sále, nedostala ani odškodnění – nevešla se do příslušných paragrafů. Mohl ji těšit jen zájem a úcta lidí, jako je režisérka Kristina Vlachová, z jejíhož dokumentu tu čerpáme. Zde je zachována i Štěpánčina úžasná odpověď na věčnou otázku: Jak to, že se nebála? Proč riskovala, měla přece rodinu, už tak postiženou. Tu je ta odpověď: „Jednou jsem šla do skladu a přijelo auto s muklama. Oni tady stavěli baráky, Ostrov nad Ohří je ze dvou třetin postavený politickými vězni. Jak skákali z náklaďáku, tak jsem poslednímu strčila do kapsy cigarety. Když odjížděli, vyšla jsem náhodou ven – a oni všichni sundali čepici. Tím mi za to jako děkovali. Byla jsem šťastná. Že jsem to udělala. Tak taková byla tehdy situace.“ Statečná Štěpánka zemřela minulý týden v Ostrově nad Ohří. Bylo jí 84 let.

Autor je spolupracovníkem Respektu.