Politika míří do středu

Poprvé od začátku povolebních jednání provedla Topolánkova středo-pravá trojkoalice výborný útočný tah.

Nabídka, že základem programu koaliční vlády se stane desatero, které občanům ve volbách slibovali sociální demokraté, nebyla jen chytrým „marketinkovým tahem“, sofistikovanou akcí pro voličské publikum a média, jak tvrdí premiér Paroubek. Bylo to naopak velmi zásadní politické gesto, které sice zřejmě nepovede ke snadnějšímu sestavení nové české vlády, zato říká mnoho zajímavého o současné české politice, a zdaleka nejde jen o nějaké „okrajové záležitosti“.

Koaliční tah potvrdil hned několik starých pravd najednou. Volební desatero ČSSD je psáno velmi obecným jazykem, pro žádnou politickou stranu tedy není problém, aby se pod takový dokument podepsala, uvažují někteří komentátoři. Růst HDP, průměrné mzdy, fungující a lepší zdravotní a důchodový systém, to chtějí všichni. Tedy i trojkoalice, která svým nečekaným krokem odhalila právě přílišnou obecnost až prázdnotu programových nabídek sociální demokracie, což byl možná také hlavní záměr koaliční taktiky.

Nepodstatné cíle

Proklamovaná programová shoda ovšem zároveň potvrzuje, že česká politika se přesunula silně do středu, kde se podle programových cílů už velmi těžko rozhoduje o tom, kdo je kdo. Důsledkem „přecpaného středu“ je personifikace politiky (letošní volby byly výbornou ukázkou – volilo se proti Paroubkovi nebo pro něj, méně už pro Topolánka nebo proti němu), v níž se mediálně inscenuje střet osobností, nikoli střet ideologií, je-li ovšem ideologie stále charakterizována jako určitý rigidní systém principů a programových cílů. Jediná pravicová strana v České republice, jak o sobě ještě před časem tvrdila Občanská demokratická strana, by se přece za normálních podmínek nemohla nikdy podepsat pod jasnou podporu sociálního státu. Vždyť sociální stát byl mezi konzervativními liberály skoro sprostým výrazem, a vždy minimálně odporným parazitem, který vysává zdravou aktivitu svobodných lidí a může za všechny další sociální problémy, včetně napětí mezi různými etniky. Posun ODS ke středu v této oblasti lze právem považovat za přelomovou událost v polistopadovém vývoji české politiky, která by si v budoucnu zasloužila podrobnější analýzu.

Předseda ČSSD Jiří Paroubek se chytré nabídce trojkoalice prozatím vyhnul tvrzením, že shoda na deseti programových slibech sociální demokracie je sice pěkná, ale sociální demokraty daleko více zajímají postupy, jimiž se dohodnutých cílů má dosáhnout. Jiří Paroubek tím přímo odhalil, o co v dnešní politice běží, což se dá číst nejen z jeho současných slov, ale i z jeho minulých činů. Tak tedy: v politice je mnohem důležitější „jak“ se něco udělá, než „co“ z toho má vzejít. Je to prosté a logické: přesun všech politických sil ke středu, který koalice potvrdila svou podporou desatera ČSSD, zajišťuje poměrně širokou shodu na cílech, proto už nemá cenu o nich mluvit. Staly se nepodstatnou součástí politiky; cíle jsou samozřejmé, jaksi se předpokládají, politický boj se proto už nevede o cíle, nýbrž o způsoby, řeší se procesuální otázky, nikoli otázky programové.

Premiér Paroubek až doposud tvrdil, že sociální demokraté nemohou podpořit Topolánkovu koalici, neboť jde o experiment, který by poškodil české občany, a premiérova strana přece občanům slíbila úplně jiný program. Teď už s takovým vysvětlením neobstojí. Každému – tedy i premiérovi v očekávání Mirku Topolánkovi a dalším koaličním vyjednavačům – už konečně musí být jasné, že sociální demokraté nemohou (a nemohli) dát šanci trojkoaliční vládě jen z jediného důvodu: ČSSD, a možná ještě přesněji Jiří Paroubek, by nemohla dostatečně kontrolovat politické procesy. V povolebních vyjednáváních se hraje o kontrolu toků moci, nikoli o to, co tato moc bude schopna vytvořit a co pod jejíma rukama vyroste.

Díky podpisům trojkoaličních vyjednavačů pod desatero slibů sociální demokracie se v povolebních jednáních opět trochu vyjasnilo a vše se také paradoxně obrátilo. Jako mediální marketinkový tah se už nejeví toto politické gesto koaličníků, nýbrž snaha premiéra Paroubka, který během celého povolebního jednání přesvědčoval veřejnost o tom, že ČSSD pouze principiálně brání hodnotný programový základ, jejž by případná Topolánkova vláda zadupala do země.

Budování mocenské sítě

Politika se kvůli tomu nezmění v bezobsažnou činnost, jak by se po tom, co bylo řečeno, mohlo někomu zdát. Obsah ale bude (a je docela dobře možné, že už dávno byl a je) jen slušivým prodejním obalem, pod nímž se skrývá boj o kontrolu nad budováním mocenské sítě a nad uzlovými body, v nichž se protékající moc sbíhá. O budoucí vládě rozhodne až jasný půdorys rozdělení kontroly moci, na konkrétním programu se čeští středoví politici dohodnou vždy.

Autor je redaktorem Hospodářských novin.