Podivná záchrana národa

Historiografie má své počátky v příbězích o statečnosti předků, krutosti nepřátel a hanebnosti zrádců. Politický, kulturní či hospodářský vývoj a předivo diplomacie začala sledovat teprve později. Nejnověji se do popředí zájmu dostala každodennost. Z dějin hrdinství dnes čerpají náměty spíš tvůrci velkofilmů, zatímco historici píšou o dějinách přežívání. Knihy Jana Tesaře v tomto ohledu působí málem starodávně. O každodennosti nacistické či komunistické totality se z nich sice dozvíme dost, ale přežívání je tu soustavně poměřováno heroickou etikou. Nejde přitom ani tak o její romantické velebení, jako spíš o průzkum hraničního území, za kterým končí čest i důstojnost. K prastarým pojmům hrdinství a zbabělosti se Jan Tesař vrací také proto, aby na dobových posunech jejich obsahu demonstroval, jak a proč se rodí falešné obrazy minulosti. V Mnichovském komplexu (Prostor, 2000) rozebral legendu o „zradě velmocí“, které roku 1938 vydaly Československo napospas Hitlerovi, v Zamlčené diagnóze (Triáda, 2003) ukázal, jak komunistická tajná policie dovedla zneužívat mravní citlivost svých obětí k jejich psychickému deptání. Kniha Traktát o „záchraně národa“, kterou Triáda vydala letos před prázdninami, obsahuje zásadní texty, jež věnoval před bezmála čtyřiceti lety poměrům v protektorátu.

Vzpřímit se, nebo přikrčit?

V letech 1939–1945 procházela česká…