O levicové Slovensko

Zažije Slovensko levicovou revoluci? Po příchodu nové vlády premiéra Roberta Fica, jehož strana Směr s přívlastkem „sociální demokracie“ vyhrála volby a má velmi silné postavení, by tomu mohlo leccos nasvědčovat. Jenže zdání klame – spíš než levicová by se zatím nové vládě hodil přívlastek bezradná.

Útok na benzin

Není to jízlivý postřeh nepřejícných pravičáků, ona bezradnost je totiž až příliš zjevná. Noví vládcové jako by byli zaskočeni tím, že po letech v opozici mají převzít odpovědnost. A tak jsou Slováci, pomalinku už přivyklí na jemně pravicovou rétoriku i činy předchozích vlád, každou chvíli konfrontováni se scénářem o těchto krocích: silná slova (s nápady veřejně přichází zejména Fico) – zjemňování (pod vlivem faktů) – ústup od původní myšlenky. Příkladů už je dost.

Jako jeden z nejlepších může posloužit úvaha o cenách pohonných hmot. Robert Fico nejdřív dramatickým hlasem řekl, že vláda udělá vše pro jejich snížení. Naznačil i způsoby, jakými toho chce dosáhnout: nejdřív jednání s rafinerií Slovnaft (která má na slovenském trhu silné postavení, protože jako jediná rafinerie zároveň vlastní rozsáhlou síť čerpacích stanic). Vedle toho jeho vláda prozkoumá (před volbami kritizoval Dzurindovu vládu, že to rovnou neudělá) možnosti snížení spotřební daně. A jestli nezabere ani kombinace zmíněných dvou metod, přijde – ke zděšení všech, kteří si mysleli, že tohle už má Slovensko opravdu za sebou – „autoritativní“ zásah vlády do cen, neboli cenová regulace. Jenže pak i Ficovi lidé museli uznat, že jednáním se Slovnaftem lze dosáhnout snížení cen do jedné koruny na litr, protože to je přibližně jeho zisková marže.

Snížení daně na minimum, dané evropskou směrnicí, by mohlo srazit ceny maximálně o dvě koruny, není to však jisté, a především: pokles cen po snížení daně nelze nijak garantovat. Je tedy vysoce pravděpodobné, že přinejmenším část této „úspory“ by si ponechali obchodníci, kteří už dlouze reptají na velice nízké marže. A cenová regulace? Znovu lze mluvit nanejvýš o zmíněné jedné koruně, která tvoří ziskovou marži rafinerie. S dovozem ze zahraničí počítat nelze, Slovnaft totiž prodává za ceny, které konkurenční tlak okolních producentů zohledňují. Kdo by dovážel něco, co prodá jen se ztrátou? A totéž by udělal asi i Slovnaft: nevyvážel by jen 80 procent své produkce jako dosud, vyvážel by všechno, protože prodávat pod cenou nemá důvod. Není známo, zda toto všechno Fico a jeho lidé už pochopili – jsou však asi rádi, že původně zpráva dne se pomalu sune do zapomnění.

Rovná daň zůstane

Podobně se zatím vyvíjí i velmi silný příslib, že nová vláda zavede nižší sazbu DPH (teď má Slovensko jenom jednu sazbu ve výši 19 %), aby tím pomohla chudým lidem. Propočty, které ministerstvo financí dělá, přinesly vystřízlivění: zatím nejaktuálnější verze redukuje uplatnění nižší sazby jenom na léky. Ostatní se prý uvidí „podle možností rozpočtu“.

A proslulý nápad zrušit rovnou daň? Taky veliký ústup. Progresivní zdaňování nebude, zůstane jedna sazba a jediná změna se pravděpodobně bude týkat zvýšení odpočitatelných položek, aby klesly daně nízko a středně vydělávajícím lidem. Nebude ani daň z dividend, ani milionářská daň. Kritizovat Směr za to, že neplní své předvolební sliby, by však bylo nerozumné – je naopak na místě ocenit, že alespoň v těchto záležitostech se zatím nová vláda drží v rámci racionálních mantinelů.

Méně to už platí pro sociální systém a důchody. Vláda chce v souladu s představami odborářů zvyšovat minimální mzdu, i když o její výši už mluví o něco opatrněji. Odboráři budou chtít – a zřejmě úspěšně – také úpravu Zákoníku práce. Větší ochrana zaměstnanců, a hlavně mnohem silnější postavení odborů. Fico už avizoval, že zvýší i starobní důchody a těm s nízkými penzemi přidá dárek pod stromeček v podobě „vánočního příspěvku“. A aby se nezapomnělo na mladé rodiny, příspěvek při narození prvního dítěte by měl dosáhnout až 15 tisíc korun a rodičovský příspěvek (vyplácený do tří let dítěte) postupně až hodnoty minimální mzdy.

Ušetřen zřejmě zůstane druhý pilíř penzijního systému: odkládání poloviny odvodů na soukromé účty v penzijních fondech. Tato nesmírně důležitá věc však byla příčinou dalšího mrazení – Fico původně mluvil o snížení podílu odvodů pro soukromé spoření a o dalších věcech, které by systém, budovaný na desetiletí, postupně narušily. Jeho výroky, kterými své nápady zdůvodňoval, přitom svědčily o naprosté absenci ekonomického myšlení a také o nepochopení smyslu penzijní reformy.

Psát o tom, co nová vláda zamýšlí po čtyřech letech dosáhnout, je v tuto chvíli zhola nemožné. Z dosavadních kroků je zřejmé, že to neví ani ona sama. Už po pár dnech je však patrná snaha nedělat zbytečné chyby. Právě kvůli zbytečným verbálním chybám totiž centrální banka od voleb vynaložila asi 100 miliard korun na intervence ve snaze bránit oslabující korunu. Toto drahé poučení zřejmě zabralo, a tak dnes už i Fico (nemluvě o jeho ministru financí Jánu Počiatkovi, který se zatím jeví mnohem lépe, než se od předního představitele Směru očekávalo) bez zaváhání a téměř v každém prohlášení mluví o respektování závazku přijmout euro v roce 2009 a o tom, že všechna opatření jeho vlády jsou podmíněna zdravím veřejných financí.

Stálá hrozba

Zatím je nová vláda lehce dezorientovaná, a tak převládá úleva, že i když zemi asi nikam dál neposune, není to až tak špatné, jak se zdálo. Důvod k obavám však dává zkušenost, že po prvotním „šoku z moci“ se vládcové rozkoukají a začnou mít nepřeberné množství různých „nápadů“. O hrozbě, kterou je vládnutí s nacionalistickou Slovenskou národní stranou a Mečiarovým Hnutím za demokratické Slovensko, ani nemluvě.

Autor je zástupcem šéfredaktora časopisu Týždeň.