Mimochodem

I když náš jezevčík Woody patří k drobnějším představitelům svého plemene, už v mládí si díky sportovní letoře vypracoval sporou, dobře osvalenou figuru, která nepůsobí nijak změkčile. U dam budí sympatie také temperamentem i podnikavýma očima, nicméně chovatelé velkých psů na něj stejně shlížejí s opovržením. Když se s nimi na procházkách občas setkáme, zřetelně cítím, jak se svými obřími bestiemi po boku rostou, zatímco já se smrskávám do jezevčičích rozměrů. Nedávno jsem na jednoho takového na-razil u stánku s občerstvením. Psa nechal naštěstí doma, sebevědomí nikoli.

„Tohle že je pes?“ uvítal Woodyho. „Toho by ten můj překousl jak žížalu! Takovýho hafana mám. A taky fenu, která zrovna čeká další.“

„To je úžasné,“ špitnul jsem, zatímco chlápek kreslil rukama ve vzduchu rozměry svých zvířat. Tvářil se přitom, jako by mne předjížděl v nějakém luxusním voze. Woody stáhnul ocas, uvelebil se mi u kotníku a předstíral, že jej takové řeči nemohou rozhodit.

Muž vyprávěl, že má staffordshirského teriéra, což je rváč ještě nezdolnější než pitbul. „S tím bych do hospody nemohl, ten by tam okamžitě ukousl nohu od stolu,“ pyšnil se.

„To Woody, když byl ještě štěně, překousával hostům tkaničky u bot,“ kontroval jsem chabě.

„Ten můj má na dvoře pověšenou pneu-matiku,“ pokračoval chlápek. „Vyskočí, zakousne se do…