Jak rozsvítit improvizaci

Nový král jazzového piana Brad Mehldau vydává dvě desky najednou.

Při letmém poslechu jazzového tria amerického pianisty Brada Mehldaua může leckomu připadat, že tuhle hudbu můžeme už desetiletí slyšet v každém konzervativním jazzklubu. Akustický klavír, basa i bicí se prolínají v kolektivní improvizaci. Nikdo z muzikantů k tomu nevyluzuje elektronické zvuky, v repertoáru nenajdeme písně převzaté od vzdálených etnik, neslyšíme syrové podtóny ani hiphopové rify. Když se ale člověk zaposlouchá pozorněji, objeví důvod, proč tohoto pětatřicetiletého pianistu pasují kritici na nastupujícího krále jazzového piana, jenž posouvá žánr zase o kousek dál. Je to dobře patrné i na nové desce Mehldauova tria nazvané House on Hill, která vyšla v polovině července.

Pozor na levačku

Svým samotářským naturelem tíhnul Brad Mehldau vždycky k romantickým písním, elegiím a sebedestrukci.

Na počátku 90. let coby dvacetiletý spaloval energii nejen na věhlasné New School for Social Research v New Yorku, ale také v místních klubech, kde mimo jiné doprovázel o dvě generace starší jazzovou špičku. Několikrát přitom propadl heroinu. Dokázal se však ze své závislosti dostat a postupně rozvinul vlastní styl. Pro tuto cestu bylo důležité nejen seznámení s jazzovými pianisty, jako jsou Oscar Peterson nebo Keith Jarrett, ale také Mehldauova láska ke klasické hudbě, především k Johannesu…