Brázda na okraji umění

Malíř Pavel Brázda nikdy neuznával výtvarné autority ani oficiality. Celý život se vyhýbá uměleckým partám a chová se tak, aby jeho jednání náhodou nemohlo být označeno za diplomatické. Díky téhle zarputilosti zůstával vždy outsiderem působícím na samém okraji výtvarného dění. Před třemi týdny mu ale Milan Knížák na půdě Národní galerie, konkrétně v pražském Veletržním paláci, otevřel retrospektivu. Brázda se tak na prahu osmdesátky ocitl na půdě velmi oficiální instituce a svá díla svěřil do rukou velmi autoritativního člověka. Co se to s ním stalo? Nic zásadního. Brázda šel vždy proti hlavnímu proudu a ten se teď staví ke Knížákovi a „jeho“ instituci zády. Retrospektivou ve Veletržním paláci si tak malíř možná opět udělal víc nepřátel než přátel. A přesně tak to má rád.

Ani s nimi, ani proti nim

Slibná kariéra výtvarníka se silným kulturním zázemím (jeho prastrýci byli bratři Čapkové, nevlastním dědem básník Josef Palivec, otec utrácel slušné peníze za obrazy českých modernistů) skončila dřív, než začala. Z Fillova ateliéru na VŠUP ho vyhodili kvůli docházce, u Sychry na AVU neprošel po únoru 1948 se svou ženou Věrou Novákovou prověrkami.

Od mládí bojoval s maniodepresivními stavy. Není divu: rodiče přišli o majetek, Palivec skončil na deset let ve vězení, matka se pokusila o sebevraždu. Syn své chmury projektoval do klíčového obrazu 5 minut před koncem světa. Kompozice namalovaná bez perspektivy (jeden z Brázdových poznávacích znaků) je plná postaviček a bizarních aparátů, všichni spolu svádí podivné souboje a zažívají muka podobná Boschovu peklu. Okamžiky spontánního nadšení pak využil v legendární sérii Závodníci. V ní hrdiny brněnského motocyklového okruhu propojil s jejich stroji v jednu bytost, takže není zcela patrné, zda nepříčetný škleb patří spíš uhánějícímu závodníkovi, nebo kapotě jeho motorky.

Až do důchodu se ale současně musel živit anonymními ilustracemi v lékařských a přírodovědných knihách, posléze desetiletým přikládáním do kotle kliniky na Albertově.

Brázda přitom neodmítal jen pravidla nastavená komunisty: neoslovovaly ho ani aktivity uměleckého disentu. Debatování se zakázanými autory u kavárenských stolů mu připadalo příliš intelektuálské a pozdější výtvarné happeningy zarostlých mániček moc infantilní. Přitom právě Brázdův „banální realismus“, malby oplechovaných astronautů (jeho Velký astronaut zdobí od roku 1992 hlavičku tohoto časopisu) a usmívajících se sluníček lze považovat za nejpovedenější a nejironičtější výtvarnou reakci na oficiálně prosazovaný socialistický realismus a budovatelskou estetiku.

Brázda byl vždy neklidný a zatvrzelý: kvůli tomu se jen tak pro nějaké umění nenadchne (pokud tedy nejde o jeho vlastní). Nesympatičtí mu byli pováleční surrealisté i informelisté, byť se sám pokoušel o pološílené autoportréty (uhrančivý obraz Obluda čeká, obluda má čas, v němž autor přesně odhadl, jak bude vypadat jako stařec) i strukturální malby. S despektem se díval i na další proudy 20. století: zvlášť příkrý byl k tvorbě figurativních malířů, mezi které ale sám patří. U většiny domácích autorů nesnesl, že se podle něj až příliš nechali ovlivňovat tím, co zrovna bylo v zahraničí aktuální. Nejvíc pochopení má pro gotiku, románské a byzantské umění: jen jim je ochoten přiznat, že se jimi nechal inspirovat.

Podněty jsou to sice volné, ale minimálně dva společné rysy s prastarými mistry u Brázdy najdeme. K malbě, která sice vychází z realismu, ale je „pokřivená“ redukováním tvarů těl a věcí na geometrické obrysy (a zmiňovaným přecházením perspektivy), přistupoval až pedantsky. Snad aby dokázal, že technika se dá naučit i bez odborného školení. A složité narativní výjevy k sobě skládal podobně jako tvůrci oltářních obrazů, kdy se na jedné ploše odehrávají rozdílné příběhy s jedním poučným vyzněním. Třeba tím, že lidé si často dělají ošklivé věci.

Vražedná malodušnost

V pozvánce na tiskovku k Brázdově retrospektivě Národní galerie napsala, že jeho práce vstoupily do širšího povědomí „po podpisu Charty 77, kdy pracoval v kotelně a začal spolupracovat se samizdatovou redakcí časopisu Revolver Revue“. Když si ji Brázda četl, musel být vzteky bez sebe. Chartu totiž nikdy nepodepsal (s chartisty by se určitě beztak rozhádal) a s redakcí Revolver Revue se potkal až na jaře 1989, kdy byl přizván na suterénní výstavu Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici.

Širší veřejnost si Brázdu našla až po revoluci, kdy jí to „dovolil“ na několika výstavách starých, inovovaných i zcela nových prací. V instalacích složených ze stovek barevných i černobílých xerografií se skotačícími postavičkami kontinuálně navazoval na svůj patent, nazývaný již od války „hominismus“ (cosi jako „malba pro lidi“). Až poněkud úmorně obměňoval velmi podobné motivy a tlačil je k novému tvaru. Jako by nebyl tak docela spokojený s tím, co před lety vytvořil. Nedávno opět namaloval část Závodníků, protože mu někdo ukradl originály z 50. let. Možná by je ale namaloval i tak, jen aby je trochu „opravil“.

Vražedná česká malodušnost

Těžko říci, jestli Brázdu uspokojí alespoň nynější retrospektiva. Svou podobou pravděpodobně ano, obrazy patří k jeho nejmilejším a architektonické řešení (i to měl na starosti Knížák) není ani příliš konzervativní, ani příliš divoké. Knížák v monografii, kterou Brázdovi v září vydá Argo, píše, že autor je „typickou obětí české malodušnosti“ a že je nutné ho konečně „umístit do kontextu světového umění“. Přání je to pěkné, ale kunsthistorici jsou na to až příliš malými pány. Brázda by si nicméně zasloužil alespoň včlenit do českého umění. Jenže ani to nejde snadno. Že byl někdo léta odmítaný a opomíjený? To platí téměř o všech významných výtvarnících druhé půle 20. století. Prozatím by stačilo, kdyby si k Brázdovým obrazům díky retrospektivě našel cestu mnohem větší okruh lidí než doposud. Výstava totiž jasně dokazuje, že díky autorovu celoživotnímu ignorování dobových názorů a trendů vzniklo dílo, k němuž nenajdeme žádnou paralelu: veselé a hravé, a přitom řešící navýsost existenciální otázky.

Pavel Brázda. Autor projektu: Milan Knížák. Kurátoři: Tomáš Vlček a Blaguna Paskaleva. Národní galerie Praha, Veletržní palác. Výstava trvá do 1. října.

Autor je redaktorem Nedělního světa.