Armádu jsme moc nežrali

Saar Lugasi (33) žije se svou ženou Katkou a jednoročním synkem Eladem na severu Izraele, sedm kilometrů od hranic s Libanonem. S přáteli tam obývají jeden neobvyklý kibuc Zivon u městečka Zefat. V tuto chvíli je jejich bydliště pod palbou raket Hizballáhu. V minulých dnech přijel Saar Lugasi s rodinou do Prahy.

Jaké to je octnout se rovnou z válečné zóny v prázdninové Praze?

Já jsem už v Evropě byl, v Čechách jsem dokonce potřetí, je to zem mojí ženy, mám tu příbuzné. Teď si tu ale připadám jako někde v Indii. Všude popocházejí polosvlečení lidé, všechno se zpomalilo, v Izraeli jsem takovéhle vedro nikdy nezažil. Je ale pravda, že náš kibuc je v horách, okolo lesy, a tak nás ten městský vzduch zaskočil. Obávám se, že hlavně synka. Skutečně to tu vypadá trochu jako v Indii. Třeba na Hlavním nádraží. Všude žebráci, lidi polehávají, trochu to tu páchne, všude vajgly. To ale říkám s úsměvem a radostí, že tu jsem. Jsme tady v bezpečí, nikde nic nebouchá, nikdo nás nechce zabít. Můžu se smát, jak se Češi nalévají pivem a schovávají před vedrem v hospodách, ale taky jim to závidím. A to pivo mi chutná! Kolik je hodin? Jedenáct dopoledne. A já piju pivo. To se mi doma ještě nikdy nestalo.

Tohle bylo klidné místo

Žijete v kibucu. To zní v Čechách exoticky, i proto, že v našich představách jsou kibucy spojeny s komunistickou…