Afričané na březích Moravy

Každý rok dělá Letní filmová škola v Uherském Hradišti radost divákům, městu i pořadatelům. Nejde tu o byznys, ale o nadšení z filmů, které si jen málokdo dovolí nasadit do kin. Poslední slabinou akce byl často až příliš uvolněný přístup k programovým kapitolám a ten někdy ústil v chaos. Letos se to změnilo. Panoráma afrického filmu, největší projekt svého druhu u nás, ale za poslední léta asi i v celé Evropě, byl připravený dokonale a kdo chtěl, mohl si z něho odnést víc než z mnohé turistické výpravy.

Ani stabilita, ani naděje

Režisér Souleymane Cissé z Mali vyzařuje tiché charisma a jeho mnohovrstevnaté filmy jsou ze stejného rodu jako třeba umění Andreje Tarkovského. S Uherským Hradištěm se rozloučil ve čtvrtek ráno a za tři hodiny mi volal z ruzyňského letiště: „Zapomněl jsem si v taxíku sako a mám v něm letenku, peníze a pas. Mohla byste, prosím, říct ve štábu, aby se taxík vrátil?“ Zatímco služba navádí auto zpátky na letiště, vytáčím číslo, z něhož Cissé zavolal. Je to jedna z letištních kanceláří a muž na lince mluví francouzsky. „Před chvílí od vás volal jeden pán. Je tam ještě?“ ptám se. „Myslíte toho barevného?“ řekne Francouz. „Poslyšte,“ dojde mi trpělivost, „je to nejslavnější africký režisér. Byl hostem na festivalu a ztratil doklady. Posíláme mu je zpátky.“ „Ach, promiňte!“ vyděsí se Francouz. „To je něco jiného.“ Napadá mě, proč by Cissého sláva měla na věci něco měnit. Ale je to prostě tak. Souleymane Cissé je laureát Zlaté Palmy v Cannes z roku 1988 za film Světlo (Yeelen). Když Afričana my bílí prohlásíme za slavného, má to dobré. Ale kdyby neměl v kapse moji vizitku, mohl by skončit třeba na české policii jako ilegál bez papírů.

Jeho kolega Djibril Diop Mambety, kultovní filmař ze Senegalu, zemřel předčasně v roce 1998. Vyprávěl groteskní příběhy o chudých městských lidech, o jejich životní energii a odhodlání najít si trochu prostoru. Vytvořil nervní poetický styl, hlavně byl však anarchista. Když ho jednou v Dakaru omylem zamkli ve střižně, vyskočil oknem na ulici a pak po zbytek života chodil o berlích. Od punkově laděné grotesky Badou Boy z roku 1973 až k Malé prodavačce slunce o chromé dakarské kamelotce dokazoval, že přežívat v zemi, kde chybí stabilita, peníze i naděje, je hrdinství, a to přece není ponížení, ale spíš důvod k hrdosti. Mambety je zakladatel moderního filmového stylu na kontinentu, kde se domácí produkce dostává do kin jen málokdy a dodnes je závislá na evropských koproducentech. Být africký režisér a mít africké diváky je prostě problém. Koproducenti z bohatých zemí chtějí, aby se tamní filmy líbily především evropskému publiku a aby sbíraly ceny na světových festivalech. Režiséři jako Mambety se tomu bránili a byl to pro ně program od mládí. „Představte si, že je vám pětadvacet a vaše země je teprve pět let svobodná. Ale celá státní správa a elita střední generace má francouzské vzdělání i cítění a bývalým kolonizátorům všude podlézá. A vy to chcete změnit. Filmy mého otce byly v sedmdesátých letech protestem, byl to svého druhu punk,“ říká Mambetyho syn.

Raději zadarmo

Désiré Ecaré z Pobřeží Slonoviny natočil svůj nejslavnější film Tváře žen v roce 1986. Je to feministický polodokumentární příběh o silných ženách z různých sociálních prostředí: venkovanka zotročená rodinou si najde milence a rozhodne se být šťastná. Jiná žena se naučí karate, aby se ubránila brutálnímu manželovi. A majitelka velké udírny ryb posílá dcery po maturitě do vojenské školy, aby se naučily bojovat o úspěch stejně jako muži. „Ženy táhnou celou Afriku,“ říká režisér. Většinou pracují, rodí děti, mají na krku dům. A to, co vydělají, rozdají neschopným příbuzným.“ Za jednou z jeho hrdinek přijde bratr a řekne si o peníze. „Proč ti je mám dát?“ ptá se žena. „Protože je máš a já ne.“ Ecaré s touhle logikou nesouhlasí. „Nemůžeme pořád jenom natahovat ruku. Navíc na finanční pomoci nakonec stejně vydělá někdo bohatý. Proto také už dvacet let netočím. Peníze mohu sehnat jen ve Francii a tam nakonec zisk z filmu také skončí. Víc než peníze by mi pomohlo, kdyby dobrý kameraman nebo zvukař přijeli za mnou a točili zadarmo,“ říká Ecaré. „Nemáme filmové profesionály, a třeba založit filmovou školu by mohlo postavit náš film na nohy účinněji než koprodukce.“

Část afrických filmů jsou tradiční příběhy nebo legendy – platí to třeba pro produkci z Burkiny Faso, kde na přelomu osmdesátých a devadesátých let natáčel snímky ve francouzské koprodukci vynikající vypravěč Pierre Yameogo. Vizuálně strhující obraz africké přírody a tradičního života ukázal v pohádce Buud Yam o iniciační cestě mladého muže, který napříč zemí hledá svého otce a také léčitele, který má uzdravit jeho lásku. V Burkině Faso ale také před rokem vznikl Yameogův otřesný snímek ze současnosti Delwende o „požíračkách duší“. Dokonce i ve městech lidé věří, že některé ženy jsou nečisté a přivolávají neštěstí. Společenství nakonec „požíračky duší“ obviní a vyobcuje. Na venkově to znamená jistou smrt. V Ouagadougou pro ně stojí skromný azylový dům.

Bezedná studnice

Přehlídku více než padesáti filmů subsaharské Afriky přijelo do Uherského Hradiště podpořit sedm režisérů osobně.

Vědí o sobě, ale navzájem se nevídají. Většina z nich točí třeba jen jeden film za deset let. Investují vlastní peníze, nemají k dispozici profesionály, kvalitní techniku ani kina. Většinou vystudovali na stipendium v Evropě: ve Francii, v Británii. Souleymane Cissé se dostal na moskevský filmařský institut VGIK v době, kdy Mali mělo komunistickou vládu. Různost pohledu a stylu afrických režisérů je překvapivá: teprve po zhlédnutí deseti filmů divákovi plně dojde, že Afrika má nekonečné množství tváří, že v raném postkoloniálním období se otvírala témata jako ženská otázka nebo hledání identity, která většinou považujeme za západní myšlenkovou licenci. Měřit jednotlivé filmy euroatlantickým metrem ale nemá smysl, protože Afrika prostě není Hollywood. Důležité je, že její filmová mapa je barvitější než třeba soudobý evropský film, protože co Afričan, to jiné téma. Režiséry spojuje jen několik otázek. Ta hlavní zní: Jak lze vůbec pokračovat v tak těžkých podmínkách? Jak mluvit k vlastním lidem, když africké filmy neobstojí bez podpor z bohatých zemí a bez jejich publika? Samozřejmě, je dobře, že existuje třeba francouzský podpůrný systém Le Fonds du Sud, bez kterého by většina nových afrických filmů vůbec nevznikla. Ale jsou i jiné možnosti: například ta, o které mluví režisér Ecaré: přijet a pomoci přímo na místě.

Skvěle připravené a kvalitními informacemi podpořené Panoráma afrického filmu se sice setkalo s vlažným přijetím ze strany mnoha profesionálů už proto, že v Hradišti se děly i jiné věci, ale mladší generace v publiku mu věnovala hluboký zájem a sály byly plné. Hrdiny přehlídky byli nejenom filmaři, ale také její organizátor. Filmový teoretik David Čeněk na projektu pracoval více než rok a proseděl stovky hodin v Africké filmotéce v Paříži a při rozhovorech s africkými filmaři. Někdy to s nimi v Hradišti nebylo lehké (ve světle incidentu na pražském letišti je zřejmé proč), ale David Čeněk určitě nelituje hodin, kdy ho afričtí režiséři bombardovali často nesplnitelnými požadavky. „Nakonec jsem zjistil, že jsem nepoměrně vstřícnější i k jejich odlišnému a občas nervyberoucímu přístupu k realitě. Africký film je pro mě bezedná studnice, z níž může unavená evropská kultura čerpat energii, pokud se naučí přijímat jinakost,“ říká David Čeněk.

Autorka je spisovatelka.