Pravdivý příběh Karla Havlíčka

Byl statečný, neuměl být sentimentální. První moderní a dodnes asi nejlepší český novinář. Dokázal říkat věci, které se těm nahoře i těm dole nelíbily. Skončil v exilu, a když se vrátil, lidé se mu vyhýbali. Jeho národ se ho přestal bát příliš pozdě: na jeho pohřbu. Je to právě 150 let, co zemřel.

Dvanáctého listopadu 1851 je u soudu v Kutné Hoře živo. Vchod stráží kordon četníků, vstupu dovnitř se dožadují dva tisíce lidí. Dvojice mužů v uniformách stojí proti zvyklostem dokonce i v soudní síni. Vpředu sedí předseda soudu, po straně prokurátor, naproti dvanáctičlenná porota – kromě jedenácti Čechů i jeden Němec. Jsou to hlavně rolníci, ale je tu taky koželuh, mlynář, dva kupci, továrník. Všichni jsou tu proto, aby rozhodli o osudu dvou mužů: novináře Karla Havlíčka a jeho tiskaře Františka Procházky. První psal články a druhý je rozmnožil. Jejich témata znějí aktuálně i dnes: například Správa záležitostí obecných nebo Proč jsem občanem.

Líčení začalo už časně zrána a probíhá bouřlivě. Prokurátor dr. Czermak dnes přišel usvědčit Havlíčka (o toho tu jde především) z „pobuřování“ a „rušení veřejného pokoje“, za což hrozí až pět let těžkého žaláře. „Zlomyslně se pokusil vštípit jiným spoluobčanům nechuť ke způsobu vlády a státní správě, snažil se svést jiné k nepřátelství a nesnášenlivosti proti jednotlivým třídám občanstva,“ hřímá Czermak…