Jeden den v životě

Prudce se probouzím. U postele stojí můj malý syn a zcela jistým pohybem ruky a vyslovením „E!?“ se dožaduje svého ranního mléka. Při pohledu na hodiny zjišťuji, že je 5.20. V polospánku a s přimhouřenýma očima se vpotácím do kuchyně. Zcela mechanicky beru láhev, točím vodu, dávám do mikrovlnky. Žehnám přitom tomu, kdo tento skvělý vynález stvořil. Sypu sunar a míchám. I s Tedíkem si ještě vlezeme pod peřinu a já zkouším ještě chvilku spát. Probudí mě až o pár minut později cvaknutí dveří. Manžel právě odešel do práce. Tedík má již dopito a začíná se nudit. Ještě na chvilku ho zabaví budík, ale nejpozději o půl sedmé jsem nemilosrdně vytažena z postele. Zapínáme Dobré ráno a já jdu vařit čaj. Během pár minut je z bytu bojiště. Posledním hitem je mixér a sendvičovač. Poté překračuji všechny naše smetáky, hrnce a pokličky. Sotva si sednu, abych si poslechla aspoň zprávy, začne vyhrávat příšerná melodie varhánků čínské výroby. Mezi popíjením čaje stavím věž z kostek a snažím se, aby Tedík nechal na svém místě aspoň friťák s olejem.

Čas však kvapí a drobné domácí práce již ne-stíháme. Nejdřív letíme na poštu a pak hurá na cvičení rodičů s dětmi. Zjišťuji, že mezi dvacítkou maminek je i jeden tatínek. Všichni (rodiče) hopsáme dle pokynů cvičitelky a do rytmu Dádiných písniček.Vše jde dobře až do okamžiku, kdy paní cvičitelka Tedíkovi „vytkla“, že již nesmí vysypávat ten koš s balónky, protože ostatní děti je horkotěžko posbíraly. Vrhá po ní smrtící pohled a ukazuje, že odcházíme. Situaci naštěstí zachraňuje klouzačka.

Po skvělém sportovním zážitku jdeme koupit letní sandálky. Cena 550 Kč mě sice moc netěší, ale aspoň se utěšuji tím, že jsou se „žirafou“ a vyrobené v Prostějově. Poté si udělám radost já a kupuji 4 surfinie, abych měla hezčí balkónovou výzdobu. Dalším bodem programu je knihovna a pak hurá na nákup. Největším zážitkem jsou zde pro Tedíka vždy živé ryby. Učíme se, jak dělá kapr. Ještě že máme ty hypermarkety! Během cesty domů spokojeně usíná. Zato já vypadám jak vánoční stromeček. Jednou rukou táhnu kočár s dítětem, batoh na zádech a na druhé ruce čtyři tašky.

Po částečném úklidu si konečně sedám a u popíjení kávy přemýšlím. Nejdřív zjišťuji, že mě bolí nohy, a nejraději bych si lehla. Avšak zkouškové období je tady a musím ještě „učesat“ asi tři seminárky. Za týden mám taky další zkoušku, takže bych pomalu měla začít. Dnešní program ovšem Tedíka tak vysílil, že spí tři hodiny v kuse. Nevěřím vlastním očím. Po probuzení ladíme odpolední rozvrh. Ještě před pár týdny by šel do šátku a společně bychom odjeli do práce, kam by si pro něj přišel posléze tatínek. Ovšem nyní zjistili, že se jim nehodím, protože nutně potřebují člověka na plný úvazek. Tak že by dnes zvítězily bábovky? Počasí je ale proti nám, takže budeme přesazovat nově zakoupené květiny a hrát si s vláčkem. Poté však vítězí opět mixér. Taťka přichází po páté. Všichni společně vaříme večeři a probíráme, co jsme kdo dnes zažili. Během večeře nám Tedík skáče po zádech a chce foukat bublifuk. Koupání a uspávání nechávám na klucích. Žel ten mladší má jiný názor, a tak nakonec usíná až po deváté mně na klíně. Manžel usíná záhy po něm. Přiznám se, že mně se už taky nechce nic dělat, ale spát se mi taky nějak nechce. Promačkám všechny naše čtyři kanály, ale vše, co na nich dávají, se dá brát leda tak jako podklad pro studium sociální psychologie. Takže to chvíli pozoruju, a když mám pocit, že jsem již dostatečně načerpala, odcházím spát.