Možná to je na generace

Johannes Heimrath(1953) se po studiu na hudební akademii v Salzburku věnoval hře na historickou loutnu, středověké hudbě a hře na gongy; dnes komponuje a hraje současnou hudbu ve skupině Now!. V roce 1976 stál s několika hudebníky u zrodu komunity ve Wolfrathausenu poblíž Mnichova, která se věnovala projektům zaměřeným na fenomén zvaný „trvale udržitelná kultura“. V roce 1997 komunita přesídlila do polorozpadlé vesničky Klein Jasedow v nejchudší části bývalé NDR, kde se věnuje ekologickému zemědělství, výrobě hudebních nástrojů, vzdělávací a publikační činnosti (kromě knih vydává časopisy Kurs Kontakt, Hagia Chora, Feng Shui Journal). Loni v září byli Heimrath a jeho přátelé za svou činnost vyznamenáni vládní Německou radou pro udržitelný rozvoj.

Německo investovalo obrovské sumy, aby oživilo svá východní území, ale nedaří se to. Vy máte za sebou deset let sbližování s východem na vlastní kůži. Tušíte, v čem je ten neúspěch?

Vždycky, když o tom přemýšlím, si musím připomenout chvíle, kdy padla berlínská zeď – bylo to jako zázrak, měli jsme pocit, že přichází nová éra. Samozřejmě se s tím pojila spousta naděje: dejme dohromady nejlepší, co máme, a vytvořme něco nového, nádherného. Všechno se událo moc hekticky, nikdo nedomýšlel důsledky. Nikdo nezohlednil fakt, že východní Němci jsou lidé s naprosto jinou socializací, jinými hodnotami, způsobem…