Ministři jako Al Capone

Před poslaneckou komisí vyšetřující privatizaci strategické firmy Unipetrol se v těchto dnech odehrává mimořádně zajímavé divadlo. Svůj part tu odříkávají ministři i jejich nedávní podnikatelští chráněnci a nitky polozapomenutých, nikdy nevyřešených případů české politicko-tunelářské spolupráce se splétají ve srozumitelný příběh. Jinak řečeno: pomalu nám začíná být jasné, jak Zemanovy směnky z Bamberku souvisejí se zkaženou lyžovačkou „nepřítele státu“ Tomáše Pitra v Alpách o deset let později.

Malostranský palác U Divého muže se proslavil počátkem 90. let, kdy jeho opuštěné prostory obsadila komuna moderních umělců a vyhlásila zde evropské kulturní centrum. Úřady čerstvě svobodného státu ale mladým nadšencům brzy zchladily hlavu: umění muselo vycouvat a Divý muž dnes patří do areálu luxusních sídel poslanecké sněmovny. V jednom z jeho sálů, za stoly sestrkanými do písmene U zasedá vyšetřovací komise k privatizaci petrochemického gigantu Unipetrol. Devět mužů a jedna žena, kteří tvoří její osazenstvo, by mělo objasnit, co se dělo za zataženou oponou prodeje jednoho z nejvýznamnějších tuzemských strategických podniků (viz rámeček Chemický Andrej). Tedy jestli byla mezi členy české a polské vlády skutečně rozdělena miliarda korun na úplatcích, jak tvrdí polští vyšetřovatelé, kdo celou privatizaci režíroval a kdo na ní prodělal. Pokud by komisaři zadání skutečně splnili, mohlo by to osvětlit pozadí proudu kšeftů, v nichž podezřelí kombinátoři už léta trhají miliony a miliardy ze státní kasy, ale vyšetřování se buď nevede, nebo končí v písku. Z jednání poslanecké komise si návštěvník odnese trochu mrazivý dojem: totiž že hlavní překážkou happyendu jsou členové vlády, která privatizaci schválila. Nic si nepamatují, nic neznají, nic neviděli, ničeho si nevšimli, netuší, jak vlastně rozhodli a proč. A osvěžit jim paměť není možné: ze souboru vládních dokumentů se totiž ztratil (nikdo samozřejmě neví jak) zápis z klíčového jednání, na kterém ministři náhle a bez obhájitelného důvodu vyřadili rovnou polovinu zájemců o Unipetrol, a otevřeli tak cestu pozdějšímu vítězi, tandemu Babiš – PKN Orlen. Živoucím příkladem výstupu à la Cosa Nostra se stal minulé úterý výslech ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana.

Muž, který lže

Poslanečtí komisaři se už v zákrutech unipetrolovské privatizace zorientovali a při výslechu ministra jim jde hlavně o jedno – objasnit zasedání vlády z ledna 2004, při kterém vláda osekala soutěž o tři vážné zájemce. Porušila tím vlastní usnesení, podle něhož měla být jediným rozhodujícím kritériem nabídnutá cena, a neposlechla ani doporučení privatizačních poradců, aby do druhého kola postoupilo všech šest firem, protože všechny splnily počáteční podmínky pro zájemce o nákup Unipetrolu. Po nečekané vládní cenzuře měl miliardový obchod spád: dva ze zbývajících tří „schválených“ se do dalšího kola nepřihlásili, a tak bez potíží zvítězilo už zmíněné česko-polské duo.

Teď tu tedy v hloubi Divého muže stojí člověk nejpovolanější – ministr průmyslu a obchodu Urban –, aby přizvanému policejnímu vyšetřovateli a zástupcům komise vládní krok vysvětlil. Jenže nikdo se nic nedozví. Ministr Urban si o druhé největší privatizaci své kariéry, která budila zájem médií i zlost odmítnutých podniků, vůbec nic nepamatuje. Dokonce ani to, jestli on sám zvedl ruku pro klíčové vyřazení tří uchazečů. Je to smutné divadlo. Ministr při výpovědi těká očima po přítomných komisařích a zástupcích tisku, odpovídá pomalu, opatrně volí slova a stále se prohrabuje v hromadě dokumentů, které leží na stole před ním. Svým výstupem chce poslance, policii i návštěvníky přesvědčit, že vládu této země tvoří parta naivků, kteří odklepnou miliardovou privatizaci strategického podniku jen tak mimochodem, bez informací o kupcích a z plezíru, naprosto bez příčiny některé z nich předem odstaví. Tomu se samozřejmě nedá věřit, nicméně lze to pochopit: podobně hloupými odpověďmi vysvětlují politici podezřelé případy už řadu let a dosud se to skoro vždy osvědčilo. Pod tíhou Unipetrolu ale ta strategie začíná praskat. Na světlo přitom vyplouvají souvislosti a nitky machinací, které buď ve své době naprosto unikly veřejné pozornosti, anebo veřejnost sice jejich podezřelý odér cítila, ale nedokázala rozkrýt, co se za nimi skrývá. Důležitým hybatelem tohoto vývoje jsou výpovědi podnikatele Tomáše Pitra, který odpoledne střídá Urbana na svědecké židli v zasedací místnosti komise.

Když chráněnec přestřelí

Jeho jméno bylo známo do loňského podzimu jen zasvěceným. Patřil k lidem, kteří se tu během minulých let domohli pohádkového majetku – a to tak, že k tomu nemohlo dojít bez přímé podpory a protekce ze strany vysoce postavených politických „ochránců“. O Pitrově vazbě na některé lidi ze špiček sociální demokracie taky mezi znalci ekonomického zákulisí nebylo žádných pochyb. K náhlé změně došlo loni v létě, kdy mladý, dlouholetými úspěchy rozmazlený podnikatel „přestřelil“ a ve snaze utrhnout pro svoji finanční skupinu cenné části Unipetrolu rozpoutal skandál zpochybňující jeho předešlou privatizaci. Tak docela mu to ale nevyšlo: mocní, kterým jeho vyvádění zkomplikovalo život, brzy ukázali, že taky leccos dovedou. Krátce poté, co Pitr označil v médiích vládní byznys s Poláky a Babišem za podezřelou korupci, označil premiér Paroubek jeho za útočníka na „ústavní pořádek státu“ a zanedlouho pak Pitr u soudu vyfasoval osmiletý trest za zločin, který měl spáchat před jedenácti lety (tentýž soudce ho přitom za tentýž trestný čin rok předtím osvobodil). A aby to „nepříteli státu“ bylo úplně jasné: dva dny po pozvánce na výslech u poslanecké komise je na Pitra vydán mezinárodní zatykač a z hrozící vazby (stále za onen jedenáct let starý daňový prohřešek) ho dostane až rekordní patnáctimilionová kauce.

Pitr přesto před komisí vystupuje suverénně. Usmívá se, odpovídá pohotově, působí informovaně. Poté, co pochopí, jak to před komisí běží, začíná bezděčnými gesty celé jednání řídit. Tu ukáže rukou na zapisovatelku, aby v klidu zapsala položenou otázku, jindy „dá slovo“ podobným gestem předsedovi komise. Tvrdí, že Unipetrol byl prodán pod cenou, jeho poradci prý spočítali, že hodnota privatizované části přesahovala dvacet miliard a že čtrnáct a půl, které zaplatili Poláci, je tudíž málo. Kritizuje vyřazení tří firem a dává k lepšímu, co si prý tehdy cvrlikali vrabci na střeše (ale Milan Urban to nikdy neslyšel): že dvě ze tří firem, které vláda posunula do druhého kola, nemají o privatizaci Unipetrolu skutečný zájem a výměnou za jiné budoucí výhody v byznysu Orlen pro vládu jen „stínují“. „Všechno bylo od začátku pojištěné pro Poláky a Babiše,“ říká Pitr komisařům. Výslech je u konce.

Ruce pryč od Commodities!

Případ Unipetrol je zajímavý tím, že v něm proti sobě stojí skupiny, které se ještě nedávno objímaly. Otřesy doprovázející konec pevného vztahu nám dovolují mimořádnou věc: ohlédnout se za tím vztahem a mapovat jeho průběh.

Návrat na počátek „unipetrolovské“ větve tuhého přátelení ČSSD s podnikateli sahá jedenáct let nazpět – do německého Bamberku. Právě v tomto starobylém městečku kousek za českou hranicí dohodl v roce 1995 předseda sociální demokracie Miloš Zeman tajně svůj proslulý kšeft: za 300 milionů korun do prázdné stranické kasy písemně slíbil skupině podivných osobností kolem čechošvýcarského podnikatele Jana Vízka vlivná místa ve státní správě a možná i nějaké to ministerské křeslo – až ČSSD vyhraje volby. Informace o tomto zákulisním jednání tři roky nato odhalili a zveřejnili redaktoři České televize (po nástupu Zemana k moci za to zaplatili likvidací svého pořadu a vyhazovem). V té době už samozřejmě Zeman dávno věděl, že z obchodu nic nebude, protože Vízek je nesolventní, psychicky labilní dobrodruh. V roce 1995 se však sociální demokraté na jeho peníze těšili: z Bamberku do Prahy si odvezli dvě Vízkovy bankovní garance na jedenáct milionů švýcarských franků. Dokumenty byly vystaveny ve prospěch tuzemské zcela neznámé společnosti Intercontinental Commodities. Členem jejího představenstva byl předlistopadový svazák Vojtěch Slówik a členem dozorčí rady finanční auditor Ladislav Zelinka. V tu dobu naprosto neznámá jména, ale to se za pár let mělo změnit.

Nad prozrazenou aférou Bamberk se brzy zavřela voda: Zeman uchopil moc a policie se vůbec jakoukoli možnou korupcí nezabývala. Ale na firmu Intercontinental Commodities (IC) narazila policejní služba pro odhalování korupce vedená Evženem Šírkem koncem tisíciletí. Jednou, když prověřovala převod úvěrů firmy s Komerční bankou (těsně před její privatizací), na kterém IC získala sedm set milionů korun. A podruhé šlo o převod „nevymahatelných dluhů“ z České spořitelny (taky těsně před privatizací) na firmu IC. Touto transakcí tratil stát stamiliony korun.

V záplavě tehdejších finančních afér procházelo vyšetřování těchto kauz bez nejmenšího zájmu veřejnosti – až do chvíle, kdy byl v roce 2000 odvolán Evžen Šírek. Z policejních zdrojů totiž do médií unikly informace, že padl právě kvůli přílišnému šťourání v obou věcech. Tisk se dozvěděl i to, že krátce před pádem navštívil Šírka významný pracovník Národního bezpečnostního úřadu Martin Hejl a radil mu, aby vyšetřování IC zastavil. Protikorupční šéf neposlechl, a krátce nato byl obviněn z vykonstruovaného trestného činu (že údajným nepředpisovým připojením svého počítače na internet ohrozil bezpečnost policejních údajů) a musel odejít.

I Hejlovo jméno je důležité. Zaprvé je to člověk, který spolu se svým dlouholetým kolegou Tomášem Kadlecem pracoval léta v tajné službě a vynášel odsud špičkám ČSSD informace zneužívané pak stranou v politickém boji. A zadruhé Hejl s Kadlecem měli jako pracovníci BIS v „portfoliu“ svých agentů dvě pro naše vyprávění zajímavá jména: Františka Mrázka a Miroslava Provoda. Oba – konečně je to tady – byli dlouholetými spolupracovníky Tomáše Pitra. A oba patřili mezi dlužníky České spořitelny, takže jejich složka se při vyšetřování nekalých obchodů této banky dostala na Šírkův stůl spolu s materiály o Slówikově a Zelinkově Intercontinental Commodities.

Zatímco neposlušný Šírek padl (a vyšetřování zmíněných převodů se zametlo pod koberec), lidé, na nichž pracoval, postoupili v kariéře. Ladislav Zelinka byl v roce 2000 jmenován náměstkem ministra financí v Zemanově vládě. Odvaha postarat se o tajné stranické finance osvědčená v Bamberku došla ocenění. Během pětiletého pobytu ve funkci se Zelinka proslavil jako architekt nesmírně podezřelého vymáhání státních půjček od jiných zemí. Přes varování tajných služeb i médií prodal například s posvěcením Zemanovy vlády stomiliardový ruský dluh firmě Falkon Capital za necelou pětinu jeho hodnoty. Falkon Capital reprezentovali podezřelí kšeftaři, ale také třeba další bývalý podřízený Tomáše Kadlece Jaroslav Pacák. Rusové přitom uvolnili na splacení dluhu ze státního rozpočtu přes padesát miliard korun, cestou do Prahy se tedy někde „ztratilo“ přes třicet miliard. Vláda podobně jako teď v případu Unipetrol tvrdila, že je vše v pořádku a prodej byl výhodný a dokumenty o něm utajené, a policie se vyšetřováním masivně kritizované transakce vůbec nezabývala. Stejně tak jako dalším Zelinkovým kšeftem – prodejem třináctimiliardového kazašského dluhu. Úspěšnému náměstkovi srazila vaz až skutečnost, že při vymáhání peruánského dluhu od něj firma, s níž byl spřátelen, dostala za zisk padesátimilionového dluhu státní provizi 95 %. Případ začala vyšetřovat policie a Zelinka odstoupil.

Jeho společník z IC Vojtěch Slówik se zase koncem devadesátých let stal asistentem tehdejšího šéfa zemědělského výboru sněmovny a od roku 2002 ministra zemědělství Jaroslava Palase. I Palasovo jméno figuruje v aféře Unipetrol: mozaika plodné spolupráce politiků a podnikatelů se začíná postupně vybarvovat.

Palasi, končíme

Město Albrechtice. Zapadlá končina, o dva kilometry dál začíná Polsko. Sluneční svit zalévá náměstíčko s „komunistickým“ obchodním střediskem, autobusovým nádražím a kavárnou. Odsud začal svou politickou kariéru předlistopadový nomenklaturní kádr a zemědělský boss Jaroslav Palas. Před rokem se odstěhoval, opustil řadovou vilku na břehu místní říčky a koupil si dům v Krnově. To byl na vrcholu své politické kariéry, od té doby jen padá. Na jaře opustil kabinet premiéra Grosse, který jej osobně vyzval k odchodu. Pravděpodobným vysvětlením je, že v souboji o Unipetrol stál na straně „nepřítele státu“ Tomáše Pitra proti zájmům Andreje Babiše, Grossova chráněnce. O víkendu byl vyškrtnut vedením strany z kandidátky sociální demokracie do poslaneckých voleb. „Byla to msta za to, že jsem kritizoval Grossovu privatizaci Unipetrolu,“ řekl Palas po jednání stranického vedení. Pravda je ale trochu dál. Onou „kritikou“ Palas myslí to, že těsně před odvysíláním proslulé televizní reportáže zachycující premiérova tajemníka Doležela žádajícího úplatek od polského lobbisty navštívil Paroubka a varoval jej, že nezruší-li privatizaci Unipetrolu, „vyjdou najevo i další věci“. Těžko spekulovat, co tímhle krokem Palas sledoval – zda záchranu své kariéry nebo zájmy svého chráněnce Pitra. Jedno je ale možné říct přímo: Palas není v této hře kladným hrdinou. Prostě v mocenské a korupční hře hrál o větší porci koláče a prohrál. Předtím se mu ale podařilo dotáhnout do „vítězného konce“ dvě ministerské operace. Prodej třetinového podílu ve firmě Setuza Tomáši Pitrovi, na kterém stát tratí sto milionů korun, a vyhlášení vítězů miliardové veřejné soutěže na správce státních lesů, na které profitoval Vojtěch Slówik. Průběh veřejné soutěže kritizovala nedávno Evropská unie jako naprosto neprůhledný a korupční a žádala vysvětlení. Pokud bude nedostačující, hrozí Česku až miliardová pokuta – a hlavně ostuda. Ke kritice se přidali i bývalí kolegové z vlády a straničtí souputníci, kterým až do letošního podzimu ani jeden kšeft někdejšího ministra zemědělství nevadil. Zjednodušeně se dá spekulovat o tom, že Palas dlouho pracoval v intencích běžného „stranického zadání“, dělal to, co jeho kolegové už od Bamberku, ale Unipetrol je rozdělil.

Malá země

Osudy důležitějších protagonistů by se daly popisovat ještě dlouho, ať už to bereme od začátku, tedy od Bamberku, nebo od konce, tedy od Unipetrolu. Jeden z hlavních jednatelů bamberské schůzky Karel Machovec byl až do loňského listopadu prvním místopředsedou Pozemkového fondu. Odešel až poté, co definitivně praskly milionové a miliardové machinace s levným odprodejem státních pozemků osobám nějak spřízněným s politiky, nicméně minimálně deset let takové kšefty procházely. Nebo je možné připomenout Radovana Krejčíře, legendárního utečence, muže, který patřil do party podnikatelů kolem Pitra a zároveň i Provoda a Mrázka, lidí, kteří se už minimálně pět let pohybují kolem obchodů Setuzy. Dnes Krejčíř z exilu vzkazuje, že vlastní směnku, splatnou v březnu letošního roku, která prý prokazuje, že před čtyřmi lety půjčil sociální demokracii přes Grosse šedesát milionů korun za slib, že vláda bude do jeho rukou privatizovat Čepro (monopolního dovozce ropných surovin ropovodem a správce strategických zásob paliv), podnik s ročním obratem dvacet miliard korun. A jako bonbónek si připomeňme, že Gross jmenoval do funkce šéfa Čepra svého dlouholetého muže na špinavou práci – Tomáše Kadlece.

„Tato země je malá, všichni se v ní znají,“ komentuje Tomáš Pitr propletence politických a podnikatelských vztahů. Mimochodem stejnými slovy reagoval před deseti lety na propletenec svých obchodních kontaktů s Tykačovým Motoinvestem a dalšími pochybnými bankéři slavný tunelář a sponzor ODS František Chobot. Takže se za ty roky nic nezměnilo? Nebo se to snad ještě zhoršilo? Či je naopak stíhání Krejčíře a Pitra a dalších blýskáním na lepší časy a blíží se soumrak tunelářů? Nebo si s odchodem padlého vůdce Grosse a jeho nejbližších začaly mezi sebou mocenské skupiny vymezovat znovu své zájmové prostory a chránit už dobytá území? Podle výpovědí ministrů před vyšetřovací komisí privatizace Unipetrolu se dá vsadit na to poslední.

Vím, že nic nevím

Přepis části výpovědi ministra Milana Urbana před poslaneckou komisí (podle písemných poznámek)

Proč vláda vyřadila na svém zasedání ze soutěže o Unipetrol tři firmy?Šlo o bezpečnostní důvody.

Měli jste k tomuto rozhodnutí nějaké písemné zdůvodnění od bezpečnostních expertů?

Vláda neměla k dispozici žádný písemný elaborát. Ale každému zasedání vlády jsou přítomni zástupci speciálních služeb, kteří nám radili.

Vzpomínáte si na jejich jména?

Nepamatuju se, musí být v zápisu ze schůze. Vždy se zapisují.

Zápis se ztratil. Na prezenční listině je ale jen jedno jméno, z vládního odboru pro bezpečnostní otázky, ale nikoli jména zástupců tajných služeb. Radil vám ten jeden expert?

Vláda měla právo na takové rozhodnutí.

Ale vy jste tak porušili vládní podmínku soutěže, že jediným výběrovým kritériem bude cena. Nikde nic nestojí o žádných bezpečnostních rizicích.

Neporušili, žádné podmínky jsme neměnili, jen jsme rozhodli, že by se soutěže měly účastnit jen firmy zemí Evropské unie a NATO.

Vyřadili jste ale také slovenskou Pentu. Slovensko není členem EU a NATO?

Žádná odpověď.

Kdo z členů vlády rozhodl, že se na zasedání vyřadí zmíněné firmy, respektive kdo přišel s nápadem, že se o vyřazení nějakých firem bude jednat?

To už si nevzpomínám.

Vy jste hlasoval jak?

To si nepamatuju, mělo by to být v zápisu z jednání.

Ale ten se ztratil! Jste ministrem tři roky a vaše vláda rozhoduje o tak důležité privatizaci jen zřídka. To si nepamatujete, jak jste hlasoval?

Schůzí vlády bylo mnoho, nepamatuji se.

Když už jste zvolili bezpečnostní hledisko, proč jste nepočkali do doby, než tyto firmy přijdou s finančními nabídkami, a teprve potom nezohlednili možná rizika?

Prostě vláda měla na takové rozhodnutí právo.

Chemický Andrej

Unipetrol byl v roce 2004 privatizován Špidlovou vládou historicky podruhé. Tři roky předtím vyhrál soutěž Agrofert Andreje Babiše, přestože konkurenční nabídka od firmy Rotch Energy přebila Babišových 11 miliard korun o celou čtvrtinu. Vláda ústy Miloše Zemana zdůvodnila své rozhodnutí podezřením, že firma Rotch by prodala Unipetrol dál a bůhvíkomu. Což byl nesmysl, protože jedna z podmínek soutěže byla, že nový majitel nesmí osm let prodat žádnou část společnosti. Andrej Babiš ale nakonec za Unipetrol nezaplatil – a kolos se po roce vrátil do náruče státu. Přesto další kabinet do opakované unipetrolovské privatizace v roce 2003 Babiše opět pustil, tentokrát spojeného s polskou firmou PKN Orlen. A nechal toto „konsorcium“ vyhrát s nabídkou 13 miliard. Pochybnosti o čistotě transakce vybuchly naplno v srpnu loňského roku. Nejprve v Polsku, kde média zveřejnila informace tamní prokuratury o údajném miliardovém úplatku, rozděleném mezi tamní i tuzemské politiky – nikdy ovšem nebylo zveřejněno, kdo peníze poskytl. O čtrnáct dnů později se Unipetrol dostal na titulní stránky i v Česku. Poté, co televize Nova odvysílala tajně pořízenou nahrávku, ve které si Paroubkův (a předtím Grossův) sekretář Zdeněk Doležel říká o pětimilionový úplatek Pitrovu lobbistovi v privatizaci Unipetrolu. Vzápětí byly zveřejněny na obou stranách hranice podmínky smlouvy mezi Babišem a PKN Orlen. Poláci měli prodat Babišovi pět firem Unipetrolu za tři miliardy korun. Nové vedení PKN Orlen přišlo s tvrzením, že cena Babišovy části je minimálně o pět miliard vyšší, a odmítlo prodej za původní cenu. Polská parlamentní vyšetřovací komise, která se privatizací Unipetrolu zabývala, vydala vzápětí závěrečnou zprávu, ve které tvrdila, že česká vláda by za Unipetrol dostala od jednoho ze zájemců o pět miliard vyšší nabídku, než zaplatil PKN Orlen. Takže počty byly jednoduché. O těch pět miliard přišel český stát a ušetřil by je Babiš (kdyby v Polsku nevznikla vyšetřovací komise, nezměnilo se vedení Orlenu a vše šlo podle původní dohody). Proč by měl dostat takovou slevu? Poláci tvrdí, že mohl ovlivnit přes Stanislava Grosse, s nímž měl velmi dobré kontakty, průběh privatizace u české vlády.