Rozjímání nad propastí

Politici neví, kudy dál. Možná by měli postupovat jako NASA a vyzvat veřejnost, aby jim poslala své návrhy řešení problému. Expertům na vesmír se to vyplatilo – s jedním oříškem pomohla dokonce nezletilá holčička. Vztahy lidí a stran se ale řeší mnohem hůře. Je to o to těžší, že se hraje o přežití nejsilnější strany. ODS totiž stojí před rozhodnutím, které ji může nenávratně poznamenat.

Velká propast

Z historie občanských demokratů lze vyčíst jednoduché rovnítko: jejich preference stoupají ve chvíli, kdy veřejnosti oznámí, že zapomenou na svůj prospěch a budou dělat reformy. Proto tak výrazně uspěli v roce 1992 a letos. V momentě, kdy se rozhodnou dělat kšeftíky, které pomáhají jen jim samotným, jdou ke dnu. To byl zase případ voleb v roce 1998 a 2002. Nyní stojí na křižovatce, která rozhodne o jejich budoucím směřování.

Občanští demokraté vedení Mirkem Topolánkem udělali před volbami troufalý pokus – nesnížili se k populismu a řekli: Pokud nás zvolíte, bude to chvíli bolet, protože po létech rozhazování bude nutné šetřit, škrtat, propouštět a posílit odpovědnost jedince za vlastní život. Strana se tak vrátila ke svým zdravým, leč brzy podseknutým kořenům z roku 1992, kdy postkomunistické společnosti slíbila bolestivou, avšak nutnou transformaci. A stalo se, co čekal málokdo: lidé se Topolánkových slov nezalekli a z ODS udělali znovu vítěze. Volby jasně ukázaly, že ČSSD slaví mezi svými voliči úspěch se slibem neměnnosti dnešního stavu, zatímco ODS se závazkem změn. Obojí naprosto legitimní postoje, až na to, že mezi nimi zeje obrovská propast. Nelze tedy vyčítat Jiřímu Paroubkovi, že nechce podpořit vládu, která je mu ideově cizí. Na druhou stranu ale, pokud ODS opustí svůj reformní cíl, nemusí už dostat další šanci.

Kdo si to uvědomuje nejlépe, je Jiří Paroubek. Proto občanské demokraty láká k vytvoření velké koalice nebo menšinové vlády, kde by ale směla být jen ODS bez koaličních partnerů. Už na první pohled je zřejmé, že by to byl ještě méně než udržovací kabinet. V sociální demokracii vítězí názor, že by se ČSSD měla vydat ostře doleva. Inspirací k tomu byl letošní úspěch, kdy se straně podařilo vzít hlasy komunistům – kteří se teď po té chladné sprše chovají jako poslušný pejsek Jiřího Paroubka. Už z toho jasně vyplývá, že ČSSD by ve velké koalici bránila jakýmkoli reformám. Tak by také voličům spolupráci s ODS snadno odůvodnila. Mirek Topolánek si je podle lidí ve svém okolí této skutečnosti vědom, a proto to odmítá.

V této souvislosti může být přítěží a komplikací Topolánkův povolební slib, že odejde z čela ODS, když se mu nepodaří sestavit vládu. Tím se vydal do moci sociálních demokratů, jejichž současný bojkot jednání dostává silný motiv, neboť mohou doufat, že krach rozhovorů automaticky smete silného protihráče a v čele ODS se ocitne někdo vstřícnější. Topolánek samozřejmě může svůj výrok zlehčit poukazem na to, že vládu de facto sestavil, byť ještě nemá důvěru – a politický význam jeho slibu by zesílil jedině v případě, že by na jeho vyplnění trvali lidé z ODS.

To ale zatím nehrozí, protože strategii svého šéfa nespolupracovat se socialisty podporuje většina regionálních lídrů i poslanců. Pouze lidé kolem pražského primátora Pavla Béma to nevidí jako vážnější problém, protože jsou na spolupráci s ČSSD zvyklí z hlavního města a jsou přesvědčení, že Paroubkovi jde jen o podíl na moci, a tudíž bude souhlasit s programem ODS. Rozdílnost postojů je dána i jiným důvodem. Na podzim se konají krajské, senátní a komunální volby, a zatímco voliči v Praze klidně kooperaci ODS s ČSSD přijímají, jinde jsou na to mnohem citlivější. Otázkou je role Václava Klause, který má na ODS stále silný vliv. Podle kuloárových informací je ochoten pomoci najít společnou řeč mezi Paroubkem a ODS, protože by tím zvýšil šance na své znovuzvolení. Předseda ČSSD by určitě projevil vděčnost.

Jen nespěchat

Každopádně snad v každém už vzrostla netrpělivost – jak to, že jednání trvají tak dlouho? Dělají si z nás politici legraci? Komplikovaná a nekončící přetahování je však třeba spíše přivítat. Jsou totiž důkazem, že před volbami nebyl žádný pakt mezi socialisty a občanskými demokraty připraven. Vždyť i takové úvahy padaly: vše je už dopředu dohodnuto a boj je jen na oko. Výsledek veřejného hlasování nadělil politikům hlavolam, který se například na rozdíl od ježka v kleci dá vyřešit více tahy. Který je ale nejlepší? Zkuste si sami narýsovat ideální řešení, není to vůbec jednoduché. A rychlost sama není v tomto případě žádnou hodnotou. V roce 1998 politici díky své zatvrzelosti odmítli řadu podob vlády a zvolili tu nejhorší – opoziční smlouvu. Byla sice přijata rychle, ale pak čtyři roky strašila. Raději tedy přetrpět únavné letní týdny než pak léta naříkat.

Zřejmě nejvíce se přetřásá postoj Jiřího Paroubka: vytýká se mu, že není státotvorný, když nechce umožnit vítězné ODS v trojkoalici s dalšími partnery vládnout. Dalo by se namítnout, proč by to vlastně dělal? Jeho voliči mu dali jasný mandát, aby usiloval o svou vládu. Je tu ale jeden silný argument, který jistý politik popsal už v roce 1997. Tenkrát se teoreticky řešilo, co dělat, kdyby ČSSD vyhrála volby, ale strany za ní (tedy tehdejší koalice ODS, lidovci a ODA) by se dohodly, že vytvoří vládu samy, protože by dohromady měly, byť těsnou, většinu? „Striktně ústavně a právně vzato nelze proti této alternativě nic namítat. Otázkou, a to velmi závažnou, je, zda takový postup neporušuje ducha základních demokratických principů, když strana, která vyjde z voleb vítězně, skončí v opozici,“ napsal tehdy onen zmíněný politik v deníku Právo. Jeho jméno zní Jiří Paroubek.

Pokud tedy dosluhující premiér mezitím nezměnil své názory, což ovšem nelze vyloučit, protože to bohužel dělá až příliš často, měl by zapomenout na svůj plán, že počká na prezidentovo pověření a pak uplatí někoho z ODS, KDU-ČSL či zelených, aby dal hlas jeho vládě s komunisty.

Mocenský kartel

Je nepochybné, že pokud se ODS nepodaří sestavit vládu, tak by ústavně nejčistší bylo vypsat předčasné volby. Jenže místo toho Paroubek navrhuje nějakou podobu mocenského kartelu, který by měl změnit volební systém ve prospěch velkých stran. Děje se tak i proto, že sociální demokraté se předčasných voleb nyní děsí. Důvod je nasnadě: strany současné „vládní“ koalice neudělaly žádnou velkou chybu, která by jim odehnala voliče. Navíc už jen letmý pohled do koaličního prohlášení ukazuje, že navržené vlády se nemusí bát ani ti nejchudší. I proto si Topolánka přeje za premiéra většina Čechů. Vedle toho Paroubek udělal chyb hned několik, povolebním projevem zpochybňujícím základy demokracie počínaje a nezakrytým zastupováním komunistických zájmů konče. Nemluvě o tom, že další stovky milionů na kampaň se budou hledat těžko. Proto budeme i nadále svědky urputného boje.