Kšefty v domě smutku

Ve vztahu svobodného světa k Číně padá jedno tabu za druhým. V paměti ještě nevybledla vzpomínka na servilní audienci, kterou čínskému premiérovi v Praze vystrojil jeho tuzemský protějšek, a už do Pekingu vyráží na zkušenou pětice členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Po návratu je jasno. Radní v čele s Evou Kantůrkovou nešetří chválou. Ověřili si, že v čínském mediálním světě vládne řád a pravidla, která všichni dobrovolně a s chutí respektují, slovo cenzura místní jazyk ani nezná. A desítky uvězněných novinářů? „A víme to jistě?“ ptá se někdejší vězněná disidentka. „Kdo má ta čísla ověřena?“

První, co člověka napadne, je, že ztratila soudnost. Omyl. Spisovatelce a scenáristce minulý rok vyšel v čínském překladu román a coby zástupkyně Svazu spisovatelů jela do Pekingu domlouvat vydání dalších českých autorů. Tentokrát pro změnu vyjednávala uspořádání festivalu českých filmů v Šanghaji. S prací televizní a rozhlasové radní sice taková aktivita nemá nic společného, ale v říši středu s miliardovým trhem se zkrátka vyplatí zachytit každým drápkem. Nezbývá než Evě Kantůrkové popřát hodně obchodních úspěchů a důrazně ji požádat, ať opustí veřejnou funkci, od níž se očekává úcta ke svobodě slova.