Jeden den v životě

Nechci z peřin. Teploměr na budíku hlásí 10 stupňů, venku máme jen o stupeň méně a k tomu fičí a prší. Je 1. července, takže novozélandská zima je v plném proudu. Do Wellingtonu se sice mráz nedostane, zato jižní vítr dokáže s městem pořádně zamávat. Proniknout přes stěny domu bez izolace, dvojitých okenních skel a centrálního vytápění je pro něj hračkou. Jestli chceš jít s náma na snídani, tak vstávej, zabuší na dveře mého pokoje Gabi. Naházím na sebe věci a seběhnu dolů. V hale sedí Dion v zimní bundě a Gabi v čepici. Tamsin, která se nedávno vrátila z pracovní expedice v Antarktidě, nějakých deset stupňů v domě nemůže rozházet. Navíc má na sobě huculy z ovčí kůže a dva svetry. Ještě čekáme na Jane. A Jane je tu coby dup, sousedka Australanka v žabkách.

Venku všechno pučí, roste, zelená se – tak jako po celý rok, ovšem v zimě nejvíce. Nasoukáme se do starého kombíku a vyrážíme do jedné z mnoha surfařských kaváren na břehu wellingtonského zálivu Lyall Bay. Z okna máme výhled na hrozivě burácející oceán. Vlny se hrnou jedna za druhou, přelévají se, jejich pěna olizuje zdi kavárny. Nás ale nedostanou! Sedíme totiž v patře, v dostatečné výšce nad vodou, a uprostřed hlučícího davu kavárny, ve vonícím kouři z talířů a šálků se cítíme zcela bezpečně. Po dobrém jídle dobrá káva. Řeč se stáčí na mistrovství světa ve fotbale, které naše německá spolubydlící Gabi prožívá s nadšením. Zatímco popisuje nějaké drama včerejšího německého zápasu, zpozoruji v hloubi kavárny Lauren, jak si čte a pije čaj. Zdravíme se objetím a dvojitým dotykem tváří. Říká mi, že na dnešních oslavách Matariki, maorského Nového roku, se bude tančit haka, maorský válečný tanec, při němž se polonazí mladí muži buší do prsou a stehen, hlasitě dupou, zlověstně koulí očima, plazí dlouhé jazyky a ještě přitom stačí zaříkávat smrt v maorštině. Naživo neskutečně působivé. Mráz běhá po zádech.

Platíme u pultu, kluk s logem kavárny na černém tričku bubnuje dlaní do hrany kasy, má dredy a opálenou pleť, je to surfař! Usměje se, popřeje prima den a my se zvednutými límci odvážně vyrážíme vstříc větru a dešti.

Když pak odpoledne sbíhám z kopce parkem do města, svítí slunce. To je ve Wellingtonu normální, počasí se během dne může změnit o 180 stupňů. A to i několikrát. Normální je i to, že park není vlastně park, ale hluboký les, v němž se natáčelo několik hrozivých scén z Pána prstenů. Větve gigantických borovic se hýbou a hlučí jako živé… já však nemám strach. To je jen wellingtonský větříček… Navíc se lesem prohánějí terénní bicykly, orientační běžci a psi na procházce s páníčky.

Centrem oslav Matariki je moderní budova muzea Te Papa, která se svým speciálním ochranným systémem proti zemětřesení připomíná masivní protiválečný kryt. Uvnitř se však mění v příjemné místo, kde se setkávají kultury Evropy a Pacifiku a kde se nachází i marae, takový maorský společenský dům, česky bychom řekli „kulturák“. Je narváno k prasknutí a potřebujeme s Lauren sérii esemesek, než se najdeme. Na pódiu se tančí, tleská, zpívá a po proslovu v maorštině se na něj spontánně hrnou diváci, aby se přidali k tanečníkům. V sále je nedýchatelno. Mizíme. Jdeme na kafe. Haku jsme tentokrát prošvihly.

Na autobusové zastávce se se mnou dává do řeči sympatický tmavý kluk, ptá se, jak jsem se dnes měla, a nadšeně líčí, jak úžasný byl jeho den v marae, jak bezva bylo setkání s jeho iwi (kmenem) a jak si skvěle zatančil. Absolutely Positively Wellington, všudypřítomné heslo města, tedy není jen vyprázdněný pojem. Mám radost.

Vracím se kolem šesté. Venku tma jak v pytli. Doma se ale svítí. Z verandy přes prosklené dveře vidím Gabi v kuchařské zástěře. Kuchyň voní kořením a sálá teplem. Popíjíme červené. Novozélandské. Výborné. Teplo domova se však rozplyne brzy potom, co je večeře snědena a lahev dopita. Film už sledujeme v půlkruhu kolem televize zachumlány ve spacácích a s čepicemi na hlavě. Tamsin si pro jistotu nasadí i rukavice, které nosila na Antarktidě. Při závěrečných titulcích přemýšlím, kam se zítra půjdu zahřát. Možná do internetové kavárny: napíšu do Respektu, jak vypadá jeden den ve Wellingtonu.