Beskydská kniha mrtvých

Objevování zapomenutých géniů, kteří v ústraní vytvořili velké dílo, představuje vzrušující alternativu k běžnému uměleckému provozu. Rudolf Janda (1907–2000), takřka neznámý fotograf z Frenštátu pod Radhoštěm, jehož snímky nyní připomíná pražská Galerie Josefa Sudka, se asi nikdy nestane takovou senzací jako svého času Alén Diviš nebo nedávno kyjovský samorost Miroslav Tichý. Právník, racionální, houževnatý a zásadový muž prožil na Moravě spořádaný život bez osudových kotrmelců a jeho amatérské dílo se při nejlepší vůli nevyrovná špičkové fotografii své doby. Když ale divák při vstupu do světa Jandových fotografií odhodí uměnovědná kritéria, vrátí se nečekaně okouzlen. Potká tu v českém kontextu velmi vzácnou postavu – vizionáře, souvěrce dávných šamanů a společníka předních současných filozofů přírody. Člověka, který o dvě délky předběhl svou dobu.

Bouře

Rudolf Janda se narodil v chudé rodině dělníka a švadleny ve Frenštátě pod Radhoštěm, ale díky stipendiu mohl ve dvacátých letech studovat střední školu ve francouzském Dijonu. Tady se spřátelil s Jiřím Voskovcem, po návratu do Československa se pak motal kolem Osvobozeného divadla a zkoušel fotografovat – hlavně reportáže z cest do Španělska, Tuniska nebo Anglie, občas také modernistická zátiší. Neměl ambici stát se profesionálem, vystudoval práva, pracoval ve státní správě a i po letech toulání s kamerou s…