Z Rumunska na Západ

Evropu křižují autobusové linky, jsou mnohem levnější než vlak a stejně rychlé. Mnoho z nich vede i na východ. Jet tím směrem je podstatně jiné než před lety, pořád jde ale o nevšední zážitek. Místo uvnitř normálního dopravního prostředku se totiž cestující ocitá v chrámu podivných rituálů.

Známých dvacet

Bůhví proč je zastávka autobusů do Prahy až v zastrčeném koutě na periferii Temešváru. Z jedné strany silueta malého nádraží, na druhé straně ulice směrem do centra a na ní smyčka tramvaje. Mezitím pár taxikářských dáčií a zvuk televize z otevřeného kiosku. Vloni stály židle ještě venku, teď se nad nimi klene žlutý umělohmotný stan. Pod ním jsou stolky obestavěné balíky kokakoly a piva v PET lahvích. Ty se dají proložit oschlými bagetami, skoro jako v Česku.

Je chvíli před půlnocí a na betonový plac přijíždí luxusní autobus, pár ospalých postav se dere ven na cigaretu. Nová karosa ani nevypadá jako karosa, spíš jako něco západního, má českou značku a řídí ji balkánský řidič. Umí česky a trochu se usmívá. Uvnitř karosy je přítmí, vydýchaný vzduch a postavy natažené přes sedadlo. Druhá řada hned za řidičem je volná. Z reproduktorů se valí rumunská dechovka a autobus se dává do pohybu ven z města plného nefalšované rakousko-uherské krásy se spoustou kaváren a mladých lidí v nich. Teď se ale za okny míhají spíš siluety zrezivělých zkrachovalých Ceausescových továren a neony…