Vědci varují: lesy hynou

Normálnímu houbaři to možná nepřijde, ale 260 českých vědců má jasno: pokud se nezmění hospodaření v našich lesích, hrozí, že tyto lesy odumřou. Oslabené a stále nemocnější smrkové porosty nemohou do budoucna vzdorovat změnám klimatu, valnou část jich zničí vichřice a zbytek padne za oběť škůdcům; opuštěnou lesní půdu pak spláchnou záplavy. Tuto smutnou vizi sepsaly naše vědecké kapacity do oficiálního stanoviska, v němž prozradily i viníka neutěšeného stavu: jsou to prý zdejší lesáci, kteří pořád vidí v lesních porostech jen plantáže na dřevo a zdroj rychlého zisku. Rozhořel se spor o to, co dál s českým lesem.

Pro stromy nevidí les

Šedovlasý muž v bílé košili s pronikavým pohledem působí v záplavě zelených uniforem nepatřičně. Josef Fanta, profesor na univerzitách ve Wageningenu, Amsterodamu a Českých Budějovicích si přišel do sálu na pražské Novotného lávce poslechnout své kolegy, které jako jeden z autorů vědeckého apelu kritizoval. Venku hřeje slunce turistického léta, tady se probírá národní lesnický program – čili budoucí „politika“ v českých lesích na léta dopředu. „Situace vlastně není špatná, přirůstá nám víc dřeva, než těžíme,“ zní od řečnického pultu. Profesor Fanta nedokáže skrýt rozladění. „Pořád jim nedochází ta cesta do pekel,“ říká na adresu přítomných. „A vlastně se není proč divit: jsou to špatně vzdělaní lidé, které vede jenom ekonomický kalkul.“ Právě z těchto důvodů se podle profesora Fanty hospodaří v našich lesích stále postaru. Pro lesáky je tím správným – protože nejvýnosnějším – přístupem snaha vysázet, pokud možno, co nejvíc rychle rostoucích smrků a kácet je v jednoduchých, levných holosečích.

Z ekologického hlediska je to ovšem ničivá praxe. Jak je možné, že to tuzemští hospodáři nevědí? „Komunisté rozprášili zdejší vynikající lesnickou školu, která od třicátých do padesátých let minulého století přecházela z průmyslového využití lesa na šetrné hospodaření. Na univerzitách pak úplně zrušili obor lesnická ekologie,“ vysvětluje Fanta. Podezíravý postoj vůči všemu, co zavání ekologií, podle Fanty na rozdíl od západní Evropy přetrvává. „Čeští lesáci mají za to, že nikdo nerozumí lesu lépe než oni sami. Někteří z nich sice uznávají, že stav porostů není nejlepší, ale jakási stavovská hrdost jim brání přiznat, že si za to můžou sami,“ soudí další z účastníků konference Jaromír Bláha z Hnutí Duha. „Nemůžeme myslet jenom na ekologii,“ odpovídá těmto a podobným kritikům od pultíku na Novotného lávce jeden z příslušníků lesáckého stavu, „v lese taky žijí lidé a my potřebujeme výnosy z prodeje dřeva, abychom udrželi venkovské obyvatelstvo, které v lesích pracuje.“

Pohrdání přírodou a nevědomost nakonec přivedly české lesy na pokraj zkázy. Tak to aspoň tvrdí zmíněný vědecký apel, který Fanta spolupodepsal. Jako léčbu přitom vědci doporučují vyloučit holoseče, nechávat na místě část pokácené biomasy, sázet víc listnáčů a jedlí. Tedy nástroje uznávané i v evropských zemích jako běžný způsob šetrného hospodaření. Přesto zdejší apel vyvolal rozzlobenou reakci z oficiálních míst. Ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti, který spadá pod ministerstvo zemědělství, sepsali odpověď: Nic zvláštního se neděje – dočteme se v textu podepsaném ředitelem ústavu Petrem Zahradníkem –, to jen hrstka lidí neznalých věci zkreslila a vytrhla z kontextu pár znepokojivých informací. V osobním kontaktu je ovšem ředitel Zahradník mnohem mírnější: „Profesora Fantu i některé další do jisté míry uznávám,“ říká. „Já sám bych dokument podepsal, ale vadí mi, když říká, že se blížíme katastrofě, za kterou nesou zodpovědnost výhradně lesáci. To není pravda – většinou se jedná o zátěže z minulosti a lesníci dnes dělají, co můžou, aby to napravili.“ Nápravu vidí Zahradník téměř shodně s vědeckými kritiky, ale „jako profesionál a praktik“ dodává, že to nejde udělat ze dne na den.

Nedělejte nám z toho paseku

Na předměstí Hradce Králové v bezprostředním sousedství lesa se tyčí typicky socialistická budova zlidštěná dřevěným obložením. Tady sídlí státní podnik Lesy České republiky, který má na starosti víc než polovinu zdejších lesů. Uvnitř na návštěvníka odevšad dýchá symbolicky zelená barva – z mramoru na schodech, křesílek, a dokonce i kachlíků na záchodě. Drobný muž v uniformě adjunkta, úřední řečí výrobně technický náměstek, Vladimír Krchov nabízí čaj a ujišťuje, že firma už částečně doporučení českých vědců plní. „Sázíme víc listnáčů, než po nás žádá lesní zákon. A smrky jsme omezili.“ Zjevně ne dost, protože podle Státního zemědělského intervenčního fondu šlo v minulých dvou letech na vysazování smrků víc dotací než na všechny ostatní stromy dohromady. Takže i když se podle odborníků pro pěstování smrku hodí jen asi 11 procent českého území, dává se na jeho výsadbu čtyřikrát víc.

Stejně problematické je to i s kácením na velkých plochách. „Holosečné hospodaření se v naprosté většině případů omezuje na jeden hektar,“ ujišťuje Vladimír Krchov. Zákon skutečně nedovoluje udělat najednou větší díru do lesa, ale i stokrát sto metrů je podle vědců až moc. „V přírodě najdete holiny velké nanejvýš půl hektaru,“ říká Jakub Hruška z České geologické služby, „na větším prostoru se totálně mění charakter vegetace, vítr si tam dělá, co se mu zlíbí, stromky těžko zakořeňují.“

Co stojí strakapoud a bažina

Osmdesát kilometrů od Hradce, na Svitavsku, se táhnou další lesy, ale hospodaří se v nich jinak než ve státním podniku. Obce, které lesy restituovaly, se spojily do sdružení a najaly si zkušeného správce. Milan Hron se spolu s námi brodí blátem na cestě, kudy náklaďák sváží hromadu kulatiny. Pařezy po obou stranách ukazují, odkud se dřevo bere, ale les přesto zůstává lesem, žádné holoseče na obecním pozemku nenajdete. Přesto majitelé neprodělají. „V první fázi z toho špatně založeného smrkového lesa vytěžím tak 30 až 50 procent, to znamená, že zisk je nižší než u holoseče,“ přiznává Milan Hron. Výhody probírky se podle Hrona začínají střádat po čase. Vykácenou paseku by musel uměle zalesňovat, ožínat trávu a stromky natírat, kdežto v prosvětleném porostu stačí, aby smrkové semenáčky cíleně doplňoval listnáči. „V konečné bilanci dosáhnu pětkrát až desetkrát vyššího zisku než Lesy ČR,“ odhaduje Hron. „Kromě toho jsou věci, které se ekonomicky těžko počítají. Třeba to, že na starším stromě zůstane strakapoud, který ožírá hmyz, nebo když v lese necháte bažinu, a vodou nasáklé stromy pak nenapadne kůrovec.“

Potvrzuje se ale i to, že ze začátku je ekologické hospodaření náročnější. „Duby, buky a jedle jsou ve zdejších lesích v menšině, takže si na nich s radostí pochutnají brouci a houby.“ Sazenice jsou podle Hrona dražší a pomaleji rostou. Musí se také oplocovat proti zvěři. „Tohle měla být moje chlouba,“ ukazuje smutně na zrezavělé bučky ohryzané od myší. Na druhé straně podle Hrona tato dřina stojí za to, přinejmenším proto, že listnáče lépe snášejí klimatické změny, při vichřici se nelámou tak snadno jako smrky, a když se krajem přežene kůrovec, zarazí ho spíš než smrkové monokultury.

Pěstitelé katastrof

Případ Milana Hrona sice ukazuje možnosti, kudy by se mohly ubírat změny, ale lokomotiva lesního hospodářství jede setrvačně dál po plantážnických kolejích. Poptávka po dřevě trvá a Lesům ČR to vyhovuje – v loňském roce dosáhly čistého zisku 469 milionů korun. Nicméně i když je to zatím stále výnosný byznys, ve kterém se točí miliardy korun, sami lesáci si stěžují, že se trendy začínají obracet. Cena smrkové masy klesá, cena práce jde nahoru. Konzervativní způsob hospodaření si žádá pořád víc nákladů na hnojení, vápnění, zalesňování holin, ochranu proti zvěři atd. V podobné situaci bylo před dvaceti lety Německo. Když se tam přestával starý mechanismus vyplácet, přešli sousedé na metody bližší přírodě – podobné těm, co v malém uplatňuje lesník Hron. Ze začátku zaznamenali propad zisků, v současnosti se ale postupně přibližují k hranici rentability. Vladimír Krchov z Lesů ČR ale trvá na „vyzkoušených metodách“. Tvrdí, že firma potřebuje pěstovat choulostivé smrky, aby si udržela zisk. A k čemu jí ten balík získaný za tak rizikovou cenu bude? Proč se nespokojí třeba s menším? „Kromě běžné údržby a platů zaměstnanců potřebujeme rezervy pro případ náhlé kalamity, jako je vichřice nebo kůrovec,“ vysvětluje Krchov. Podle jednoho ze signatářů apelu Jakuba Hrušky z České geologické služby lze v tomto uvažování vysledovat zvláštní logiku: „Když špatně hospodaříte, tak se opravdu dá čekat, že katastrofy přijdou.“

J. Stejskal je publicista.