Před 15 lety

„Po Černobylu mě tu už nic netěší. Nemám radost z přírody, z práce, která mě vždycky bavila. Místo radosti zaujal v našem životě strach. Naše děti jsou věčně bledé a nemocné. Chceme pryč.“ Takhle Vladimír Novák, občan sovětské vesnice Zubovština, na československém konzulátu vysvětlil, proč sebe a svoji rodinu zapsal na seznam krajanů toužících vrátit se po generacích z Volyně zpět do bývalé vlasti. Právě před patnácti lety vyrazila po dlouhém vyjednávání z tehdejšího SSSR kolona odvážející volyňské Čechy domů. Reportér Respektu byl při tom.

„Ve středu večer se schází mohutný dav u sochy V. I. Lenina před domem kultury. Dechovka se snaží rozveselit přítomné písní Má roztomilá Baruško. Ženy pláčou, děti křičí, muži mlčí. Po Leninově bulváru se v tuto chvíli volně procházejí krávy; všichni pasáci jsou u autobusů. ,Spánembohem, pantáto, odpusťme si, co jsme si,‘ volá paní Pišlová a kolona se pohne vstříc úplňku. Ministerská přímluva zapracovala: jeden policejní vůz bliká vpředu, jeden vzadu. Mezi nimi kolona: dva autobusy, čtyři kamiony a dvě osobní auta (majetek přesídlenců). Po celonoční jízdě míjíme ráno bránu s nápisem ,Kombinát pro trávení volného času‘… Před hranicí míjíme tříkilometrovou frontu aut se sovětskými značkami. Turisté. Všichni chtějí do Československa, ačkoli vědí, že budou čekat ve frontě několik dní. Polehávají kolem silnice a sledují nás…