Mexická remíza

Moji Mexičané mi rozumějí, mohl si minulý týden říci George W. Bush. Jednak proto, že v mexických prezidentských volbách uspěl kandidát pravice, konzervativec Felipe Calderón. Zadruhé proto, že pro Calderóna hlasovala celá severní polovina Mexika sousedící s Texasem a vůbec Spojenými státy, což by se dalo interpretovat jako úspěch severoamerické integrace NAFTA. Ale především proto, že mohl sledovat déja vu z roku 2000. Podobně jako tehdy na Floridě i v Mexiku bylo pro favority vyznění velmi těsné (36,38 ku 35,34 %), ocitlo se na vážkách a za vítěze se prohlásili Calderón i jeho soupeř Manuel López Obrador.

Také v Mexiku se přepočítávaly hlasy. Nicméně na rozdíl od USA před šesti lety, kde přepočítávání brzy zastavil Nejvyšší soud, vidíme v Mexiku závan latinskoamerického naturelu se vším, co přináší. Obrador prohlásil, že volby byly plné nejasností, tudíž mají být přepočteny všechny odevzdané hlasy, a pokud prý dospěje k názoru, že jeho porážka byla způsobena nefér způsobem, vyzve své stoupence k masovým pouličním protestům. To už připomíná pracovní postupy Eva Moralese a jemu blízkých lídrů. Ale abychom nebyli nespravedliví, stačí se podívat do Evropy posledního roku – na dozvuky českých voleb a na to, jak se k výsledkům zčerstva postavil premiér Paroubek, na to, jak se v Itálii vzpouzel uznat porážku jeho kolega Berlusconi, či vzpomenout na loňskou tvrdošíjnost Gerharda Schrödera. Těsné výsledky voleb se ve světě stávají pravidlem, nikoli výjimkou. Výjimku dnes spíše představuje Maďarsko: šestnáct svobodných let, patery svobodné volby, pokaždé jasný vítěz a pokaždé většinová vláda. Nestojí ten maďarský, pro svou složitost občas vysmívaný volební systém za trochu pozornosti?