Mami, já už mám zase něco v hlavě

Ještě nedávno se při pohledu na ni omdlévalo a místo, kde byla spatřena, hned zahalily mraky úřední dezinfekce. Dnes obrana nezabírá a na mdloby není čas: veš, symbol chudoby a nemocí, je zpátky v nebývalé síle.

„U dcery to začalo loni ještě ve školce,“ sype ze sebe překotně Ivana Merklová, jako by chtěla mít zpověď co nejdřív za sebou. „Četla jsem tam vyvěšené varování, že se mezi dětmi vyskytly vši, ale já sama jsem je nikdy neměla, tak jsem si říkala, že se nás to netýká. Pak jsem si ale všimla, že se dcera pořád drbe, a když jsem se podívala blíž, měla té havěti plnou hlavu.“ Paní Merklová nasadila nejúčinnější šampon, paraziti zmizeli. Jenže když dívenka přišla zpět mezi děti, všechno se brzy opakovalo.

Do tělocvičny, prosím

Podobné zážitky mají společné tisíce rodin po celé republice. Pro většinu z nich je to šok, protože mít vši s sebou nese odér totální zanedbanosti a životní bídy. Dvě nedávné světové války proslavily veš jako legendárního přenašeče smrtelných infekcí a hrůza z ní přežila dlouho do mírových časů. Pamětníci vzpomínají, jak ještě v osmdesátých letech minulého století způsobovala veš zahlédnutá ve vlasech nějakého dítka opravdový úlek dospělých – a okamžitý úřední zákrok. Učitelé nahnali žáky třeba do tělocvičny a všechny je postříkali dezinfekcí. Dnes tyto totalitní praktiky nejdou použít, škola musí daleko víc komunikovat s rodiči, a to přináší nečekané komplikace. …