Jeden den v životě

Vstávám před osmou hodinou. Ne že by se mi chtělo, zvlášť když jdu na noční. Dělám na benzince. Normální obsluha, směny od šesti do šesti. Takže dneska mám noční.

Za chvíli musím vyzvednout Elišku u doktora. Eliška je moje auto, vínová felicie, byla v servisu na opravě spojky. Opraveno, vyzvednuto, vyřízeno. Teď musím do města. Do knihovny na internet. Zkontrolovat poštu. Pár mailů mám, ale nic akutně důležitého.

Hudební dramaturg Milan T. mi poslal upřesňující informace k zítřejšímu rozhovoru v rádiu.

Když jsem na netu, tak ještě zkontroluju svoje webové stránky a nakouknu, kde se co děje.

Jó, mít tak počítač doma, tak bych na něm sice neuměl moc dělat a ztratil na něm spoustu času prohlížením stránek těch svých oblíbených Dylanů a Donovanů, ale aspoň bych nemusel chodit do města, když potřebuju poslat mail. Ale z osmi tisíc měsíčně čistého na benzince na něj jen tak nenašetřím. Vlastně ani šetřit moc neumím. Když zrovna mám nějakou korunu, tak to stejně utratím za kytary a foukací harmoniky a tak. Na to jsem fakt zatíženej.

Navíc jsem teď dal dvacet tisíc na vydání vlastního CD. A to nepočítám, co mě stálo zaplacení nahrávacího studia. Trochu jsem se kvůli tomu zadlužil. Naštěstí jen v rodině. A snad něco prodám.

Skládám vlastní hudbu a texty. Když zrovna nemusím být v práci, jezdím hrát na různé koncerty. Festivaly, kluby a tak… Ve volných chvílích jsem písničkářem.

Tohle CD je moje druhé. Čtrnáct písní. Nechal jsem si ho vylisovat u jedné pražské firmy, vyrobit booklety a krásně zabalit do celofánu. Vypadalo opravdu krásně. Jenomže na vnitřních stranách bookletu zkazili barvy. Takže tam musím zavolat a domluvit se na reklamaci.

Ta paní, co to bere, ze mě radost nemá. Nejdřív mi zkouší nabídnout slevu, až 15 procent. Ale já to chci předělat. A tlačí mě čas. Křest je už za čtrnáct dní.

Taky jdu na kulturní středisko za kamarádkou zjistit, jestli ještě jsou lístky na Hegerovou.

Nejsou. Škoda.

Dneska si připadám vyloženě jako potížista. Čeká mě totiž ještě jedna reklamace. Ségra z Austrálie mi poslala jako dárek diskman. Jenže přišel polámaný. Krabice vypadala neporušeně, ale doma jsem zjistil, že je rozbitý a má upadlá dvířka. Tak teď si dopisuje česká pošta s australskou a řeší, kdo za to může. Ale já stejně vím, jak to dopadne. Nakonec přijdou na to, že vlastně nikdo neví, proč to přišlo rozbité, a řeknou, že mi příště nemá nikdo nic posílat.

Teď se snažím trochu pocvičit na kytaru. Jenomže jsem zapomněl, že jsem slíbil kolegyni, že přijdu do práce už na půl čtvrtou. Tak to bude trochu hoňka. Do toho mi volá Lucka. Zpěvačka jedné folkové skupiny. Chtějí, abych s nimi v květnu hrál na společném koncertě v Brně. Když mám volno, tak proč ne. Z Třebíče do Brna to není daleko, navíc jsem tam už dlouho nehrál.

Do práce to sice stíhám jen taktak, ale vůbec mi to nevadí. Stejně tady budu až do rána, tak co. Většinou to bývá v pohodě, ale jsou tu i nepříjemné situace. Jak kdy.

Někteří lidé si pletou benzinku s hospodou. Máme otevřeno nonstop, a tak když všude zavřou, stahuje se sem pěkná sebranka. Navíc kousek odtud je ubytovna pro socky, tak to taky podle toho vypadá. Není tady moc draho (což se o naftě a benzinu říct nedá), pivo máme za deset korun, tak sem chodí kupovat cigarety, lahváče, rum a krabicové víno.

Někdy si člověk fakt užije. Před třemi týdny mě tady zmlátili dva ožralí kreténi. Týden jsem pak ležel doma s límcem kolem krku. Dneska to vypadá dobře. Už je půl dvanáctý a zatím je klid. Pár těžkých alkoholiků už tady bylo pro svou denní (spíš noční) dávku, ale žádný extempore.

Po půlnoci půjde kolegyně uklízet vevnitř, já pak venku. Musím zkontrolovat mycí linku.

Začnou jezdit pekaři na kafe, občas nějaký zbloudilý kamion se přijde zeptat na cestu. Přivezou nám noviny, které se musí roztřídit a nachystat. Doplnit zboží. Město se pomalu probouzí. Lidé začínají chodit do práce a já se těším, až nás přijde vystřídat denní směna a půjdu se konečně vyspat.

Autor je pumpař a písničkář, žije v Třebíči.