Co se děje ve světě

Příběh brazilského hudebníka a improvizátora Toma Zé v sobě nese paradox typický pro mnoho dalších ikon world music. Jeho osobitou práci s brazilskou tradiční hudbou milují intelektuálové v Americe i v Evropě, ale doma o něj média nezavadí.

Přitom tento čerstvý sedmdesátník už více než čtyřicet let zásobuje okolí skvělou hudbou, do níž je schopen zapojit doslova všechno včetně rytmického hraní na mixér nebo pískání na list fíkusu.

Všechno začalo, když bylo Tomovi Zé sedmnáct let a žil v městečku Irará na severu Brazílie. Škola ho nebavila a žádná budoucnost se nerýsovala. Jediná věc, na niž se dokázal soustředit déle než tři minuty, byla kytara. Do Irará chodily deníky s týdenním zpožděním a zprávy nahrazovali pouliční zpěváci. Na trhu prozpěvovali vyšinuté odrhovačky blázni a žebráci. Tohle všechno se v roce 1960 vešlo do Tomovy písně „Propadákova rampa“. V televizi zrovna běžela hudební soutěž a Tom se přihlásil. Poprvé zažil nadšenou reakci publika a bylo rozhodnuto. Odešel do São Paula, začal hrát a studovat hudební teorii.

Když o šestnáct let později vydal své nejslavnější album Studuju sambu, v němž rehabilitoval a obohatil taneční styl, považovaný tehdy za dekadentní, štěstí rozhodně nestálo při něm. Vojenská diktatura neměla vlasaté hudebníky v lásce a sambu považovala za neřestnou hudbu. Cenzura sice nepracovala s takovou sveřepostí jako v komunistickém…