Utíkám, abych mohl do školy

Jsou čtyři hodiny ráno a devatenáctiletý Anjandu v indickém městě Vikarabad právě vstává. Za chvíli vyrazí do města roznášet noviny. V osm zasedne do školní lavice a než půjde do své druhé práce – prodávat na trh, stihne se sotva naobědvat. Domů se dostane kolem půl sedmé večer a ještě mu zbude chvilka na učení. Tento způsob života je sice vyčerpávající, ale Anjandu je hrdý, že brzy dokončí střední školu. Původně vypomáhal na rodinném hospodářství, a kdyby se nesetkal se vzdělávacím programem pro děti, nejspíš by skončil bez základního vzdělání stejně jako téměř polovina indických dětí.

Děti v rozvojových zemích často celý den pracují a nemají čas chodit do školy. Podle zprávy Mezinárodní organizace práce (ILO) bylo v roce 2004 na celém světě 218 milionů pracujících dětí. Od roku 2000 sice poklesl jejich počet o jedenáct procent; statistiky, z nichž zpráva vychází, ale započítávají jen takzvané ekonomicky aktivní děti a opomíjejí ty, které nejsou za svou práci placeny – pečují o sourozence, obhospodařují pole a dobytek nebo pomáhají v rodinné řemeslné dílně. Ani tyto děti ovšem do školy chodit nemohou, a proto by započítány být měly. To byl i Anjandův případ. Když se dozvěděl o možnosti získat vzdělání, utekl z domova.

Ani problém dětí, které nepomáhají doma, ale chodí do zaměstnání a berou plat, nelze pominout. List The Observer nedávno popsal podmínky v jedné indické továrně…