K čemu je dobrá lví hříva

Zavřela se opona za posledním řádným zasedáním parlamentu v éře Džuničiró Koizumiho. To je významný moment, vždyť premiér se symbolicky zapsal jako osobnost vyvolávající zájem právě svými mediálně vděčnými odpověďmi na interpelace a diskusními souboji, nově zavedenými po britském způsobu. Ještě významnější je však to, co Koizumi pro Japonsko otevřel. Přinesl především nový styl politiky se silnou vůdcovskou figurou, který po něm zůstane jako dědictví i výzva pro jeho nástupce, protivníky i celou společnost. Země se během jeho mandátu snažila sebevědoměji vystupovat na mezinárodní scéně, a to jako neochvějný spojenec USA, v čemž někteří vidí rozpor. Byl učiněn první krok k revizi pacifistické ústavy a japonské ozbrojené síly se poprvé za 60 let angažovaly v zahraničí – v irácké Samawá. Ať už v dobrém či ne, má tento muž slušnou šanci stát se mezníkem v poválečné historii ostrovního císařství. Otázkou je, zda nastoupený kurz směřuje k odpovědnosti, či k nacionalismu.

Ten, kdo nabídl vizi

Když Koizumi v roce 2001 zvítězil v primárkách Liberálně-demokratické strany (LDP), a tím se stal automaticky premiérem, bylo to ve znamení nekompromisních výroků slibujících vládostranu a celý systém pořádně provětrat. Reformy nebudou činit žádné výjimky týkající se rodinného stříbra, sliboval: malá vláda, vyřešit špatné dluhy v bankovním sektoru, znemožnit korumpující systém odchodu…