Zrodil se politik

Politika má tu výhodu i nevýhodu, že to, co se zdá jasné, se může najednou nečekaně změnit. Takhle „jasný“ byl i Mirek Topolánek coby opoziční lídr: nezajímavý, podrážděný chlapík, který svými výroky o osvětimských lžích či „noci dlouhých nožů“ vzbuzoval obavy, že úplně přesně neví, co mluví, a špatně zvládá krize. „Do toho vám nic není,“ vykřikoval rozčileně do telefonu na redaktorku tohoto listu, když mu loni v zimě položila obyčejnou otázku k sestavování kandidátek. „V tuhle chvíli vám nemohu odpovědět, dohodl jsem se tak s koaličními partnery,“ reaguje dnes v klidu na otázku k sestavování vlády. Dvě odmítnutí z jedněch úst, ale ze dvou totálně odlišných politických civilizací.

Těžký úkol

Co se to stalo? Zjednodušeně řečeno, až do třetího června si Topolánek na politiku vlastně jen hrál. Česká tradice a ústavní systém odsouvají lídra opozice do role málo významného komentátora. Není to jako ve Velké Británii, kde je jeho pozice díky tradici mimořádně silná. Topolánek tak v minulých letech budoval stínový kabinet, rozdával rozhovory a vyjednával o méně důležitých zákonech. Až nyní vstoupil do skutečně nejvyšších pater politiky, kde leží velká odpovědnost na jednom člověku. Brutálně řečeno: tato funkce svého vykonavatele buď „zabije“, nebo posílí. V novodobých dějinách ještě premiér (nepočítaje úředníka Tošovského) z funkce neodcházel bez většího skandálu či chyby.

Topolánek zřejmě…